Raven se neskutečně ulevilo, když opět prošli kovovou bránou a místo opustili. K její radosti žádného nemrtvého nepotkali, na hřbitově bylo pusto. I přesto však měla nezlomný pocit, že jsou sledováni. Bylo to nepříjemné tušení, které se i přes značnou snahu nepodařilo Raven ze své mysli odstranit.

„Kam míříme teď?“ zeptala se svého společníka. Neustále se otáčela kolem sebe a snažila se ze sebe setřást ten mrazivý pocit.

Aries se zašklebil. „Do zdejšího podzemí,“ odtušil s děsivým úšklebkem. „Další místo, které je naprosto hustý! Akorát musíš dávat pozor na cestu, jinak se snadno ztratíš. Ty chodby jsou dost rozsáhlý,“ vysvětloval s neskrývaným nadšením.

To by nemuselo být tak strašné, napadlo Raven. Doufala, že tam bude šance, že jí něco zakousne, mnohem menší než na hřbitově.

„A cestou se můžeme stavit na drink,“ zamrkal démon flirtovně. „Nevím jak ty, ale já po tom našem půlnočním výletě dostal žízeň.“

„To zní… fajn.“

„Stejně půjdeme kolem trhů.“

Raven ho poslouchala jen napůl ucha. Výšlap do strmého kopce jí unavoval. V duchu se modlila ke všem božstvům, na něž si vzpomněla, aby si Sidhoss s hledáním zpáteční cesty do lidského světa pospíšil. Tohle místo, ačkoliv bylo svým zvláštním způsobem kouzelné a dechberoucí, jí děsilo víc, než cokoliv jiného.

Přeběhl jí mráz po zádech. V mysli se jí vynořila vzpomínka na nález roztrhaných těl svých kamarádek.
Litovala, že z toho domu vůbec odcházela.
Litovala, že se nepokusila ještě jednou někomu nějak poslat zprávu.
A hlavně, litovala, že vůbec na chatu s holkami jezdila. Kdyby se tak nerozhodla, do tohoto světa by se nikdy nedostala a kamarádky by teď možná byly ještě naživu…

Ne!

Zavrtěla hlavou, aby tyto myšlenky vytěsnila z hlavy. Takhle nesmí uvažovat, nebo se dočista zblázní. Šílená ve světě, kde do jejích plic každou vteřinu proudí toxický vzduch – to nebyl zrovna ideální plán na dovolenou.

Soustředila se na své okolí. Les okolo nich pomalu řídl. Raven tušila, že nebude trvat dlouho a oni vyjdou na štěrkovité stezce, odkud předtím mířili k hřbitovu. Už to tu dokonce nevypadalo tak divoce, jako před chvílí, pouze tu a tam z trnitých křovin zazářily svítivě žluté oči. Z jednoho houští dokonce vyskočilo prapodivné stvoření, velikostí podobající se kotěti, a zlostně na ně upíralo pět párů rudých oček. Krátce zavrčelo, zatřepalo kulatými oušky a po hubených nožkách odskákalo zpět do temnoty.

„Tyhlety potvory jsou snad všude,“ odfrkl si Aries.

„Co to vlastně bylo?“ zajímalo Raven.

„Flebak,“ odpověděl. „Jsou otravní, ale ne nějak extra nebezpeční. Stejně si na ně dávej pozor, jejich kousnutí umí bejt pěkně nepříjemný, zvlášť, když jsi na něj alergická.“

Černovláska upírala vykulené oči do křoví, kam před chvilkou zvíře zmizelo.

„Oukej, dík za varování,“ zasmála se falešně, „jak daleko je to ještě do toho podzemí?“

„Hlavní vstup je na druhým konci vesnice. Samozřejmě, jsou tu ještě neoficiální cesty, jak se tam dostat, ale… No, neriskoval bych to. Riziko, že se v chodbách ztratíš, je fakt vysoký.“

Raven chápavě pokývala hlavou. „Lepší je vsadit na osvědčené, bezpečné cesty.“

„Přesně tak.“

Zanedlouho přišli k trhům, k místu, kde se poprvé setkali.

Aries se otočil k Raven a požádal ji, ať na něho počká. Poté zamířil k jednomu ze stánků. Děsivě vypadající potetovaná démonka tam nabízela lahodné jídlo a pití. Tedy, lahodné minimálně pro občany vesnice. Jí se však při pohledu na smažené brouky, červy a poháry naplněné tekutinou, která podezřele připomínala lidskou krev, zvedal žaludek. Jakmile se k ní Aries vrátil s podobnými delikatesami, jen tiše doufala, že jí taky nenabídne.

Aries si lačně lokl karmínové tekutiny. Nabral plnou hrst drobných černých brouků ze sáčku, který nesl s sebou, a strčil si je do úst. „Můveme pokvašovat,“ zamumlal s plnou pusou.

Raven se zvedl žaludek, div, že se na místě nepozvracela.

„Jasně. Kudy teď?“

Démon rukou, v níž držel sáček se zdejší oblíbenou pochutinou, ukázal směrem doprava od trhů, kam vedla úzká, spoře osvětlená ulička.

Bez jediného slova pokračovala dvojice v cestě. Raven, milovnice historických věcí, musela obdivovat staré budovy, které svíraly stísněnou uličku. Omítky na mnohopatrových domech nehýřily mnoha barvami, většina z nich hrála v odstínech bílé, šedé a tmavě modré, zato však zdi zdobilo spoustu sošek chrličů, démonů a hadů. Některá stavení byla porostlá popínavými rostlinami, jejichž karmínové a fialkové květy tvořily jedinou zářivě barevnou věc poblíž. Černé tašky střech splývaly s okolní temnotou. V úzkých obloukových oknech tu a tam vykoukly tváře zvědavců, kteří se dozajista divili, že touto dávno zapomenutou ulicí někdo kráčí.

Raven se jim ani nedivila. Toto místo vypadalo mrtvě, neobydleně, zapomenutě.

Zanedlouho došli k obdélníkovému domku. Stál opodál od ostatních. Krčil se až úplně u okraje lesa, jako znamení končícího bezpečí. Jeho kdysi bílá omítka zešedla pod vrstvami prachu a bláta. Na mnoha místech se odlupovala. Čtvercovitá okna byla zabarikádována dubovými prkny.

„A jsme tu,“ zazubil se Aries. „Stačí už jenom vevnitř sejít spoustu schodů.“

„Mmm… Arie, jsi si jistý, že je to tu bezpečný?“ zeptala se nejistě dívka. Tmavohnědýma očima těkala z místa na místo.

„S trochou opatrnosti jo.“ Otočil se k černovlásce. Ve tváři se mu zračilo pobavení. „Neboj. Seš tu přece se mnou!“ zdůraznil významně.

No právě, odpověděla Raven málem, ale na poslední chvíli ta slova spolkla. Nechtěla v démonovi probudit jediný stín pochybnosti, ani ho urazit.

Dvojice došla pomalou chůzí k dřevěným dveřím. Chlapec se do nich celou svou vahou opřel. Líným tempem a s ukrutným skřípáním se otevřely.

Vnitřek tvořila jediná velká místnost, postrádající jakýkoliv nábytek. Pouze ze stropu visela žárovka a vypadala, jako by se každou chvílí měla zřítit. Jakmile se stiskl vypínač vedle vchodu, rozlilo se po komnatě mihotavé bledé světlo. Byl téměř zázrak, že žárovka po těch letech, co tu barabizna stála, vůbec fungovala.

Viděli teď o něco lépe. Pohled se jim naskytl na vrzající tmavou podlahu pokrytou kobercem prachu, holé bílé stěny, spoustu pavučin, much a…

Postavy.

Dvojice se s trhnutím zastavila a vyměnila si nechápavé pohledy. Ani jeden z nich tu návštěvníka nečekal.

Postava se otočila čelem k nim a Raven tak dostala příležitost si dotyčného, nebo spíše dotyčnou, lépe prohlédnout.

Dívka byla vysoká a hubená. Možná až trochu nezdravě hubená. Její šedivou pleť pokrývaly jizvy a otevřené rány, ovšem ona nevypadala, že by jí nějak vadily. Kulatý obličej s jemně řezanými lícními kostmi a baculatými tvářemi zdobily rudé oči, orámované černočernými řasami, které jí teď, schované za tmavě červenými brýlemi, propalovaly až do hloubi její duše. Dlouhé růžové vlasy s ofinou si stáhla do rozcuchaného drdolu, který se podivně nakláněl na stranu.

„Jé,“ podivil se Aries a jeho znepokojený výraz se proměnil na příjemně překvapený, „ahoj Suspirio.“

Raven se ulevilo. Vypadalo to, že její nadpřirozený kamarád tu dívku zná, což jí malinko uklidnilo.

„Ahoj, Arie,“ zamumlala růžovláska nesměle a její líce nabraly nachový odstín. Očima se odtrhla od démona a sjela pohledem – trochu naštvaným – Raven.

Aries dlouze hvízdl. „Páni, tak tady bych zrovna tebe nečekal. Co tu děláš?“

„No…“ Suspiria zaváhala. Pohrávala si s pramenem vlasů, který jí vypadl z nedbalého účesu. „Jen jsem chtěla být chvíli sama a tohle se zdálo být dost opuštěné na to, aby sem nikdo nepřišel. A co vy?“

Dívce nemohl uniknout žárlivý podtón v jejím hlase.

„Chtěl jsem mojí nové kámošce,“ pokýval hlavou směrem k Raven, „ukázat katakomby. Jedno z nejstarších a nejzajímavějších míst týhle vesnice. Je tu nová, tak jí tu provázím.“

Zombie pohledem přelétávala z chlapce na černovlásku a mračila se.

„Mimochodem,“ otočil se Aries k Raven, „seznam se se Suspiriou, jednou z mých nemrtvých kámošek. Susi, tohle je Ireri.“

„Těší mě,“ pronesly obě dívky ledovým tónem. Aries dostal pocit, jako by navzájem představil dvě časované bomby – otázkou zůstávalo, která se chystala vybuchnout jako první.

Když už ticho začínalo být trapné, on ho raději přerušil. „No… Rádi jsme tě viděli, Susi, ale teď už půjdem. Chci jí provýst podzemím, zdržuješ!“

Suspiria se zamyslela. Potom navrhla: „Co kdybych jí tu provedla já? Vyznám se tu opravdu dobře, myslím, že se mnou by si to…“ Pohledem těkala z démona na novou obyvatelku města, nemohla si vzpomenout na její jméno.

„Ireri,“ napověděl jí Aries.

„…Ireri užila víc.“

„No já nevím…“ pochybovala Raven. Něco jí na růžovovlasé dívce znepokojovalo, aniž by přesně dokázala určit co. K její nelibosti se to však Ariovi zdálo jako výtečný nápad. Rozzářil se. „Skvělej nápad, Susi! Ty sem chodíš často, že?“ Přikývla. „Určitě se tu vyznáš mnohem líp než já.“

„A co ty, to tu budeš jen tak stát?“

Lhostejně pokrčil rameny. „Možná si zaběhnu pro další občerstvení. Mohli by jsme se pak sejít někde tam na trhách, u nějakýho stánku.“

„Jasně,“ přikývla Suspiria, „jakmile Ireri ukážu katakomby, dovedu jí zpět za tebou.“

„Tak dohodnuto. Uvidíme se potom!“ S těmito slovy se démon rozloučil a nechal obě dívky o samotě. Raven připadalo, jako by její nohy zrosolovatěly.

Suspiria se pousmála a posunkem naznačila, ať jí následuje. Neměla na výběr, teď už se musela spolehnout, že je zombie důvěryhodná.

Nejspíš o nic nejde, usoudila Raven a v duchu se musela sama sobě zasmát, že je tolik paranoidní. Vždyť Aries přece taky říkal, že je Suspiria naprosto skvělá holka. Proč by tomu tedy mělo být jinak?  Domnívala se, že to prostředí, v němž se nalézala, jí už pomalu dohánělo k šílenství. Stvůry okolo ní ji opravdu děsily, tudíž hledala problémy i tam, kde nebyly.

Tiše pozorovala Suspiriu, jak otevírá poklop na zemi a po točitém schodišti slézá do hlubin temnot. Potom ji i s hlučně tlukoucím srdcem a zpocenými dlaněmi následovala.