Ahoj, jsem tu s další recenzí. Tentokrát na psychologický thriller, ke kterému jsem se relativně nedávno dostala.

Opět upozorňuji, že se zde budou vyskytovat spoilery, takže pokud jste knihu nečetli a vadí vám vyzrazení zápletky, raději si recenzi nechejte na jindy. 🙂

Začala bych obálkou. Vím, říká se: „Nesuď knihu podle obalu!“, ale upřímně – existuje vůbec někdo, kdo si nikdy neřekl, jak nádherný přebal nějaká knížka má, nebo naopak nepovzdechl nad tím, jakou hrůzostrašnou práci grafik vytvořil?

Na rovinu se přiznám, že u mě tvoří obálka knihy velkou část mého výběru. Pokud nějaké dílo ani jeho autora neznám, jako první očima přejedu obálku, a jestliže mě zaujme, dále si přečtu anotaci. Pokud mě i ta navnadí, knížku si koupím.

Přebal Návratu z temnoty dokonale vystihuje atmosféru celého příběhu, který se nese v ponurém duchu. Fotografie prozrazuje, čeho se obsah bude týkat – zmizelé dívky, která se po několika letech vrací domů. Celkově se mi obálka líbí, jediný problém, který s ní mám je ten, že v některých oblastech působí takovým jako by „špinavým, ušmudlaným“ dojmem. Patrné je to zejména v dolní části u názvu, kde se objevují nějaké růžové fleky. Možná to byl záměr, ovšem podle toho, jak rušivě na mne tento relativně drobný detail působí, si to nemyslím.

Jak jsem se již zmínila, hlavním tématem knihy je návrat pohřešované dívky. Hlavní hrdinka, Angie Chapmanová, byla unesená a tři roky vězněná, dokud se jí nepovedlo ze spárů únosce uniknout. A jakmile se vrátí domů… Nic si nepamatuje.

Je to kvůli poruše, kterou trpí. Byla jí totiž diagnostikována disociativní porucha osobnosti, zkráceně DID. Pokud nevíte, co to je, a nechce se vám tento pojem googlit, zkráceně vysvětlím, jelikož se o tuto poruchu celkem zajímám. Zkráceně řečeno, DID je obranný mechanismus mozku, kterým se lidská mysl brání prožitým traumatům. Mozek, namísto toho, aby se těm příšerným událostem, kterými si prochází či procházel, postavil přímo, vytvoří si tzv. „alternující osobnost“ – altera, který přebírá kontrolu nad tělem. V podstatě si mozek řekne: „Tohle už nedokážu dál snášet, potřebuju někoho jiného, abych tohle přežil.“ 😀 Mysl člověka se takto roztříští na více částí, které hlavní osobnost („hostující“ osobností se obvykle nazývá alter, jenž ovládá tělo nejčastěji) chrání tím, že před ní jako by uzamknou traumatické vzpomínky. Vzniká tak amnézie a ztráta paměti. Tahle poměrně vzácná porucha vzniká v dětství, ještě předtím, než se osobnost člověka dotvoří.

Teď, když jsme si vysvětlili, co DID je, přesunu se k samotnému ději.

Pokud by někdo očekával nervy drásající horor, byl by pravděpodobně zklamaný. Přestože se několik nečekaných zvratů v příběhu odehraje, z většiny se týká života Angie, která se snaží opět žít normální život a vypořádat se se svými alternujícími osobnostmi, které jí leccos znepříjemňují.

Kniha je napsána poměrně psychologicky a více než na trauma, kterým si hlavní postava prošla, se zaměřuje na to, co bylo pak. Samotný únos je proto spíše vedlejší dějovou linkou a konec byl vcelku předvídatelný. Bohužel, tohle je jedna z věcí, kterou musím Návratu z temnoty vytknout – žádné šokující zvraty opravdu nečekejte. Je poměrně jednoduché odhadnout, co se stane dál, co si Angie ve skutečnosti prožila, a že je s jejím strýčkem cosi v nepořádku, přestože se to autorka zoufale snaží udržet v tajemství až do velkého odhalení. Třebaže jsem z toho v tomto ohledu nebyla úplně nadšená, brala jsem to tak, jak to je – že nejzajímavější část příběhu se skrývá v Angiině mysli.

Nicméně to, co mi opravdu vadilo, byl způsob, jakým se autorka s Angiinou poruchou vypořádala. Samotné vyobrazení alterů mi připadalo velmi realistické a dobře popsané, a líbilo se mi to, ale ten konec, kdy se Angiiny alternující osobnosti odstraní pomocí zázračné nové léčebné metody, byl objektivně špatný. Pokud někdo píše o psychických poruchách (ať už jakékoliv), měl by se držet faktů. Já Liz Coleyové neupírám, že vycházela částečně ze skutečnosti, ale vymýšlet si způsoby, jakým se DID „odstraní“ téměř na lusknutí prstů, se mi velice příčí. Ve skutečnosti je to o mnoho složitější. Lidé, trpící DID, s nimiž jsem se prostřednictvím sociálních sítí střetla, leckdy čekají roky jenom na to, aby získali svou správnou diagnózu. Potom další roky pracují na tom, aby se svými altery dokázali spolupracovat. Ti, kteří se rozhodnou pro „splynutí“ (sjednocení všech alternujících osobností do jedné osobnosti), tím stráví, opět, celé roky.

Chápu, že podrobný popis roků terapeutických sezení by pro běžné čtenáře nebylo příliš zajímavé. Ovšem vyřešit tenhle problém tím, že si vymyslí léčbu, která v podstatě ani neexistuje, není podle mého názoru správné. Čtenáři se v podstatě předkládá nesprávné vyobrazení toho, jakým způsobem lidé s DID svoje psychické problémy řeší. Zkresluje se realita. A vezmeme-li v potaz cílovou skupinu (přestože Návrat z temnoty jistojistě čtou i dospělí, je i přesto primárně zařazován do kategorie Young Adult, které se pohybuje ve věkové skupině 12 – 18 let), nemyslím si, že by takové ovlivňování bylo vhodné. Uznávám, že autorka alespoň v závěru přiznává, že si léčebnou metodu dovymyslela – to by u něčeho takového měla být koneckonců naprostá samozřejmost – přesto mě tohle velice zklamalo.

Oceňuji, že si k tématu našla spoustu informací (u takového tématu by to ostatně měla být povinnost) a vycházela částečně z reálných faktů, nicméně mně osobně dost vadilo, že si tuhle „zázračnou léčebnou metodu“ přikrášlila. U podobných témat je hrozně důležité, jak je autor zpracuje, protože psychické poruchy (u DID je to o to horší, že mnoho lidí o ní vůbec neví) jsou citlivým tématem. Podle toho, jak je popkultura zobrazuje, si o nich utváří obraz i široká veřejnost, jejíž názory mohou mít přímý dopad na ty, kteří jimi trpí. Možná i to je právě ten důvod, proč mi závěr, kdy alternující osobnosti splynou v jednoho člověka už po několika sezeních, připadal trochu přitažený za vlasy. Bylo to až moc idealistické. Růžové. Pohádkové.

Nechápejte mě špatně, já si zcela uvědomuji, že i lidé s DID mohou žít, své poruše a zážitkům navzdory, spokojený, šťastný život. Tohle mi však nepřipadalo realistické, když vezmeme v potaz, že příběh se odehrával v rámci maximálně několika měsíců, protkaných amnézií, nepříjemnými zážitky a mrazící atmosférou.

Některé věci mi zároveň připadaly nedořešené. Víc než šťastný konec, kdy se hrdinka zbaví své poruchy, bych raději viděla, jak vztahy v Angiině rozvrácené rodině pokračovaly dál. Jak se dál vyvíjel vztah Angie a její babičky? Dal Angie její úchylný strýček pokoj, nebo se ji pokoušel obtěžovat i nadále? Gradovaly události popisované v příběhu nějakým způsobem? Tohle jsou otázky, na které nám bohužel Liz Coleyová nedává odpověď. Někdo sice otevřené konce může mít rád a někdo může preferovat, když v některých ohledech nechává autor odpovědi na čtenářově fantazii, ale já to rozhodně nejsem. Mám ráda, když jsou na konci knihy (potažmo knižní série) vyřešené všechny problémy i otázky, které se v průběhu děje naskytly.

Nicméně jednu věc musím vyzdvihnout – a to jsou útrapy spojené s DID, které jsou dobře vykreslené. Bohužel existují jedinci, jimž tato porucha přijde zajímavá a fantaskní, a kteří by taky „chtěli mít kamarády v hlavě“. Zaměřují svou pozornost na alternující osobnosti, a už je ani nenapadne, že by některý z nich mohl být vůči „hostitelské, hlavní“ osobnosti nepřátelské úmysly a mohl tělu daného člověka ubližovat. Ignorují fakt, že tuhle poruchu doprovází silné disociace (pocity odosobnění, kdy člověk nepoznává vlastní tělo ani tvář, nebo nepoznává svoje okolí), nebo ztráta vzpomínek. Nevšímají si toho, že jim tahle porucha může zkazit nejenom jejich vlastní život, ale rovněž i zpřetrhat rodinné vazby. A co je nejdůležitější, neuvědomují si, že DID vzniká kvůli prožitým, dlouho se opakujícím traumatům v dětství. Přát si DID je jako přát si zneužívání v dětských letech.

Musím rovněž pochválit, jak dopodrobna autorka Angiiny potíže s alterkami vylíčila – především tedy s jednou konkrétní, která se nazývala Coura. A i když v mnoha případech působila Coura až nepřátelsky, všechno dávalo dokonalý smysl. Autorce se podařilo skvěle vystihnout její úlohu během uvěznění, její zrod, i způsoby, kterými se snažila se vyjádřit. Všechno do sebe zapadalo. U všech Angiiných osobností bylo vysvětlené, jak vznikly, proč vznikly, a jakými způsoby hlavní postavě pomáhají, či naopak ubližují. A ačkoliv si můžeme o vyzývavém módním stylu Coury či Andělově ochranitelnosti myslet cokoliv, jedno zůstává jasné – všechny jejich povahové vlastnosti odrážejí traumatické vzpomínky, během kterých se vyvinuli.

Styl Liz Coleyové byl svižný a plynulý. Dobře se četl. Hodně se mi líbilo, jak si autorka pohrála s „vnitřním světem“ Angie a jejích alterů. Popsala ho opravdu dobře, až mi připadalo, že jsem jeho součástí. 😀

Kdybych měla knihu celkově zhodnotit, dala bych jí 6 hvězdiček z 10. Tři jsem ubrala kvůli přikrášlené léčebné metodě, která neodpovídá skutečnosti a jednu za některé ne úplně dořešené otázky. Nicméně pokud jste člověk, který nelpí na 100% realističnosti ani u psychických poruch a máte rádi příběhy, kde se řeší tajuplná či děsivá minulost hlavní postavy, jsem si jistá, že si příběh užijete. 🙂