Ahoj, přináším novou recenzi, tentokrát na knížku, kterou jsem přečetla včera, během volných chvil na brigádě. 😀

Touto knihou je lehce hororový fantasy příběh od začínající spisovatelky se jménem Katya De Becerra. Jedná se o její prvotinu – a je to také poznat.

Musím přiznat, že obálka, kterou se tato kniha může náležitě pyšnit, zaujala okamžitě mou pozornost. Strašně se mi líbí. Navádí krásně mrazivý pocit něčeho tajuplného. Kombinace černé a rudé tvoří dokonalý kontrast a s hrozivě vypadajícím ptákem tak odpovídá i poněkud temnější atmosféře v příběhu.

I téma mě okamžitě navnadilo ke čtení. Příběhy, které pojednávají o tajemném městečku nebo rodinných záhadách, prostě miluju. Obzvlášť, když jsou ozvláštněny špetkou magie a nadpřirozených bytostí. Není proto divu, že tato kniha byla okamžitou volbou při páteční návštěvě pražského knihkupectví. 🙂

Bohužel, mé nadšení velmi záhy vyprchalo, jakmile jsem se začetla do prvních kapitol. Byla jsem neskutečně zklamaná. První kapitoly totiž, zcela upřímně, za moc nestojí. A tím nemyslím, že by jejich obsah byl nudný. Ačkoliv má kniha pomalejší rozjezd a autorka se snaží, aby nás seznámila se situací, v níž se hlavní hrdinka Hayden nachází, nezáživný úvod jí rozhodně vytknout nemohu.

Tím, proč se mi první kapitoly nelíbily, byl způsob, jakým byly napsány. Autorka totiž nesmyslně přeskakuje od jednoho tématu ke druhému. Chvilku se věnuje jedné věci, a pak přelétne zase k něčemu úplně jinému. Skoro se zdá, jako by návaznost odstavců na sebe neměla žádnou logiku. Připomínají pospojované kousíčky, které samy o sobě fungují dobře, nicméně nemají mezi sebou nic společného a ve spojení tvoří divnou míchanici všech různých informací o Haydenině životě. Navíc, poznámky v závorkách na mě působily spíš rušivě než vtipně.

Zároveň nesmím opomenout zmínit střídání přítomného a minulého času, které opět nemá žádnou logiku. Chápu, že občas autor nemá na vybranou a i když je většina knihy psána v přítomném čase, tomu minulému se nevyhne. Ale v prvních kapitolách této knihy je používáno až příliš často a bez zjevného smyslu. I když, je možné, že je to způsobené pouze českým překladem a v originále je to mnohem lepší.

Na prvních kapitolách, které jsou podle mého názoru velice zásadní, by chtělo ještě zapracovat, protože spíš než ucelené zeditované části, připravené k vydání, mi připomínají první draft autorky, na kterém je potřeba udělat mnoho změn.

Hlavní postavou celého příběhu je Hayden, která po překonání hranice osmnácti let zdědila rodinné sídlo v malém městečku Promise, v němž strávila svoje dětství. A ačkoliv jí její rodinná právnička radí, aby nemovitost prodala, ona to odmítá, a namísto toho se tam vydává strávit prázdniny společně se svou nejlepší kamarádkou Delphine (neboli Del).

Co se týče Hayden, tu jsem si od prvního okamžiku zamilovala. Přestože jsem s ní v leckterých názorech silně nesouhlasila, imponovalo mi, jak racionálně se snaží myslet a jak si i tu nejdivnější záhadu dokáže vysvětlit pomocí fyzikálních zákonů. Tohle je jedna z věcí, které se mi na knize líbily nejvíce. Celé vyprávění je protkáno vysvětlivkami z fyziky. Přestože já jsem úplný fyzikální analfabet, všechno je napsáno tak, aby tomu rozuměl úplně každý – takže i já. 😀 Autorce se musí nechat, že dokáže podat i ten nejsložitější jev velice jednoduše. Hayden má fyziku velmi ráda a všechny její myšlenkové pochody a úvahy jsou s ní úzce spojené. Výsledkem jsou zajímavá a poměrně originální zamyšlení, které knihu vyzdvihují.

Její kamarádku jsem už tak moc ráda neměla. Del, celým jménem Delphine, byla neskutečně otravná, a od prvního okamžiku jsem ji nesnášela – hlavně kvůli tomu, jak Hayden nutila do věcí, které neměla ráda. Opravte mě, jestli se pletu, ale nejlepší kamarádky by se měly navzájem respektovat a za žádných okolností by ani jedna neměla tu druhou nutit do něčeho, o čem ví, že moc nemusí. U Del tomu tak nebylo. Přestože jí Hayden několikrát jasně dala najevo, že nemá ráda líčení a nesnáší, když se jí Del snaží vnutit make-up (v tomto ohledu jsem s ní velice soucítila – taky nesnáším make-up), ona se ji i přesto k tomu snažila přemluvit. Hayden jí mohla opakovat kolikrát jen chtěla, že nechce, aby jí Del domlouvala další neúspěšná rande, ale marně. Tahle rádoby všechno-vím-nejlíp dívka se svou nejlepší kamarádku snažila dát dohromady snad s jakýmkoliv chlapem, s nímž se potkaly. A přestože měla Delphine i několik světlých okamžiků a moje nesnášenlivost vůči ní v polovině příběhu trochu polevila, stále ji vnímám jako nejvíce nesympatickou postavu z celé knihy – což je co říct, vzhledem k tomu, že v příběhu hrála důležitou roli i dívka jménem Elspeth, která chtěla zničit svět. 😀 Opravdu nechápu, jak se tyhle dvě mohly vůbec spřátelit – přijde mi, že mají mezi sebou více rozdílů, než věcí, které je spojují. Můj názor je sice takový, že by nás čtení mělo obohacovat o jiné úhly pohledů a člověk by neměl zatracovat knihu pouze proto, že mu hlavní hrdina (nebo jakákoliv jiná vedlejší postava) přišla nesympatická, nicméně zmínit jsem to musela.

Další věc, která mě na knize zaujala, jsou dokumenty, které jsou mezi jednotlivé kapitoly vloženy. Kromě samotného textu se autorka rozhodla přidat i různé zápisky, dokumenty, či lékařské zprávy, které jsou pro příběh nějakým způsobem důležité. Vzniká tím zajímavá kombinace, která příběhu vůbec neškodí, ba právě naopak – dodává mu hloubku. Čtenář tak dostává možnost podívat se na věci z odlišného úhlu pohledu.

Podobné drobnosti mám u knih velice ráda – člověk potom má pocit, že sleduje příběh a nic mu z něho neunikne. Lékařské zprávy rozšiřují informace o hlavní postavě, dávají možnost nahlédnout do její minulosti, i do průběhu jejích psychologických sezení.

Věc, u níž si nejsem absolutně vůbec jistá, jak k ní přistupovat, je romantická linka mezi Hayden a Shannonem. Na jednu stranu, „nejlepší přátelé z dětství“ je můj oblíbený typ romantiky, která obvykle v příbězích funguje dobře. Ale světe div se, tahle autorka ji, alespoň podle mě, vystavěla úplně špatně.

Hayden a Shannon byli kdysi nerozlučnými přáteli. Potom však, když Haydenina matka zmizela v lese, se s otcem odstěhovali a vrátila se až po více než deseti letech. Přes deset let se neviděli. Ani jeden z nich nemohl tušit, jestli se ten druhý nějak výrazně nezměnil, neprodělal něco, co ho navždy poznamenalo, nebo se mu nestalo něco jiného. I kdyby se neviděli jeden jediný rok, už by to nebyli ti stejní lidé. Ale zde Hayden stačí jeden, maximálně dva, tři dny k tomu, aby se s Shannonem začala líbat a chovat se, jako by spolu chodili? Jak může Hayden vědět, že se z toho roztomilého malého kluka nestal manipulační blb? Že jejich vztah bude i nadále takový, jaký býval předtím? Obzvláště, když naposledy, co se viděli, byli malými dětmi, které ještě nemají zcela dotvořenou osobnost.

Vztah mezi Hayden a Shannonem začal nejprve celkem slibně. Náhodně se potkali u odběru krve, Shannon byl zpočátku odtažitý a nedůvěřivý, což je podle mě naprosto přirozené. Hayden to mrzelo, i když nechápu vůbec proč. Jak může někdo očekávat, že když se po deseti letech, co se ani jednou neviděli, potká se svou dětskou láskou, dotyčný mu ihned skočí kolem krku? Shannon se choval úplně normálně, to Hayden k němu byla až příliš nepříjemná – jenom kvůli tomu, že už nebyl takový, jak si ho představovala. Nicméně musím podotknout, že si posléze své chování alespoň uvědomila a omluvila se za něj.

No – a potom to šlo do kopru. Jakmile se začalo ukazovat, že se chystá něco zlého, ti dva se až nepřirozeně rychle sblížili.

Už začínám být pomalu alergická na romantické linky, kdy se dvojice postav do sebe zamilují v řádech dní a už pomalu plánují svatbu. Kam se podělo nějaké pomalé poznávání? Navazování bývalého vztahu? Ať si říká kdo co chce, ti dva se vůbec neznají – jak si můžou být jisti, že ten druhý je takový, jaký si ho pamatuje? Vždyť je to naprosto nesmyslné. Možná je můj názor staromódní, ale pevně si za ním stojím. Obraz toho, jak holka začne chodit s klukem během pár dní a ani pořádně neví, co je to za člověka, je nezdravý a možná bych řekla, že i nebezpečný.

To, co musím této knize zásadně vytknout, je určitá nedomyšlenost příběhu. Autorka celý koncept postavila na legendách ohledně záhadné rasy jménem Nibelungové – aniž by pořádně vysvětlila, kdo to vlastně je. Čtenář si sice může odvodit, že se jedná o jakýsi mytologický rod, nicméně už netuší, odkud vlastně jsou, kde se vzali, jaká je jejich motivace, a podobně. Na to, že „Co se skrývá v lesích“ má být fantasy smíchané se severskou/germánskou mytologií, tam je těch legend zoufale málo. Vlastně to jediné, co se dozvídáme, je to, že nějaká princezna vlastnila nějaký poklad, který jí měl zajistit ohromnou moc… A to je vše. Pokud byste od tohoto „románu, který mistrně kombinuje dávnou mytologii s rodinným dramatem“, čekali nějakou část, kde je tahle mytologie čtenáři přiblížena, byli byste hořce zklamaní. Taky jsem očekávala, že se dozvím více o této kultuře, o pověstech, bytostech, že na tom bude příběh založený. A neříkám, že tam nějaké náznaky nejsou vůbec, nicméně na můj vkus a očekávání jich tam bylo opravdu poskrovnu. Tohle je nejhlavnější nedostatek této knihy.

Zároveň musím podotknout, že druhá část knihy mi připadala poněkud chaotická. Přísně tajná organizace, která zkoumá krev, výzkumy otce Hayden, naplánovaná apokalypsa… Nevím, přijde mi to trochu přitažené za vlasy. Je tam až moc překombinovaných námětů. Čekala jsem knihu laděnou spíše do fantasy, a konec mi připadal více jako sci-fi. Nejsem zrovna fanynka apokalyptických knih, takže jsem z toho byla mírně zklamaná. Kdyby se spisovatelka zaměřila více na mytologickou část a vyhrála si s vybudováním světa Nibelungů, udělala by stokrát lépe.

Kromě toho, závěr je dost uspěchaný. Hayden se dozví, že se blíží konec světa, dostane se do říše svého lidu, ale velmi rychle (a téměř bez problémů) se dostane zpátky. Samozřejmě ihned porazí svou sokyni v posledním souboji, přestože Elspeth trénovala svoje schopnosti mnohem déle než ona. Není to zrovna konec, který bych si představovala.

Navíc nesmím opomenout, že některé části zůstávají nedořešené – co se třeba dělo dál s tím novinářem, který napsal článek o Haydenině extempore v bývalé škole? Kdyby tahle část byla vynechaná, v podstatě by to příběh nijak neovlivnilo. Celou dobu jsem čekala, že se tenhle zvrat bude vyvíjet dál, že se s ním Hayden dříve či později potká, avšak setkala jsem se s hořkým zklamáním. Je možné, že autorka chystá další díl, který bude na konec navazovat a všechny tyhle věci tam vysvětlí, nicméně mám za to, že by i v sérii měla každá kniha fungovat sama o sobě a neměla by nechávat čtenáře s nezodpovězenými otázkami. Rozhodně nepatřím mezi fanoušky otevřených konců.

Abych to shrnula – postavy byly zajímavé a měly obrovský potenciál, obzvlášť Hayden, která prošla výrazným vývojem svého charakteru. Krůček po krůčku můžeme sledovat, jak se její přesvědčení, zásady, kterým celý život věřila, bortí jako domeček z karet. Námět knihy je originální a neotřelý, a nabízí hodně způsobů, jak s ním pracovat. I přes trochu nepovedenou romantickou linku by to mohl být silný příběh plný silných a dobře fungujících zvratů. Bohužel, zpracování velice pokulhává a tím pádem dávám knize 3 hvězdičky z 10. Jednu jsem ubrala za romantiku, jednu za úvod, tři za nedostatečně popsané Nibelungy a dvě za nepovedený závěr. Je to škoda, protože si myslím, že tahle kniha měla se svým tématem opravdu obrovský potenciál.