Ahoj,
tento týden v pondělí jsem měla tu čest zažít nezapomenutelný zážitek. Jednalo se o procházku Prokopským údolím, ale ne jen tak ledajakou!
Na tomto místě se před padesáti lety stalo hrozivé neštěstí – byly zde zastřeleny dvě třináctileté dívky. A ta procházka, jíž jsme se s tátou zúčastnili, byla doprovázena výkladem o tomto činu od Jana Holuba, zaměstnance muzea policie České republiky.

Sešli jsme se u pražské zastávky Jinonice. Odtud jsme šli cestou, kterou 8. července 1968 kráčela dvě děvčata.

Toto jsou fotografie míst, kolem kterých dívky, Jana a Jarmila, šly, a odkud byly naposledy viděny živé. Na hřbitově v tu chvíli probíhal pohřeb a pár očitých svědků je postřehlo. Později, při policejním vyšetřování dvojnásobné vraždy, uvedli, že je nikdo nesledoval.

Pokračovali jsme polní pěšinou, směrem k místu, kde se v minulosti udál tento tragický čin. Okolí je jinak velmi malebné, není to jedno z těch míst, u kterých je už při prvním pohledu jasné, že vyzařují jakousi temnou auru bývalého neštěstí.

Dívenky mířily do Prokopského údolí, ke koupališti, které tam v dnešní době již není. Na fotografii je vidět místo, kde se nalézalo. Horký letní den byl jako stvořený na krátké osvěžení. Netušily, že do konce jejich krátkého života zbývá už pouhých pár minut.

Nedaleko Prokopského údolí žil devatenáctiletý František Zenker, místní podivín. Jeho velkou zálibou byly zbraně, takže není divu, že jich pár vlastnil. Často si chodil do údolí střílet na stromy či dopravní značky. V ten osudný den, 8. července 1968, mířil do křoví, což, jak řekl Jan Holub, bylo extrémně nebezpečné – kulka by porostem snadno proletěla a dokázala by trefit kohokoliv za ním. Ohrožoval obrovský kus okolí. Přednášející i dodal, že v celém údolí by se našlo spoustu jiných zákoutí, která by pro střelbu, ač nelegální, byla bezpečnější.

První z dívek byla střelena víceméně náhodou. Jak František mířil, zničehonic se před ním zjevila dívčí hlava. Bohužel, prstem už stiskl spoušť a neštěstí tudíž bylo nevyhnutelné. Už po první ráně na místě zemřela, kulka trefila přímo její hlavu.
Podle slov pana Holuba to náhoda byla obrovská – šance, že by se něco takového stalo, se točila okolo jedné ku tisíci, ovšem pachatel jí přihrál právě tím, jaké místo si k střelbě vybral.
Druhá dívka by mohla žít, kdyby si vrah neusmyslel, že se jí jako nepohodlné svědkyně zbaví. Obě se s Františkem od vidění znaly.

Krátce po činu František obě dívky zatáhl do houštin. Těla se nalezla napůl svlečená, od toho, jak je vláčel po zemi.

Doma se už divili, proč holky stále nepřichází. Od známých se rodiče dozvěděli, že ani jedna z holek ke koupališti nedorazila. Tehdejší Veřejná Bezpečnost však pátrání zahájit nechtěla, na to bylo prý příliš brzy. Takže namísto čekání ve strachu se rodiče vydali pátrat na vlastní pěst.

A hledání bylo úspěšné, našli je a policie mohla zahájit vyšetřování. Kriminalisté stanovili tři vyšetřovací verze.

1. Holčiny byly zavražděny někým, koho znaly. Ukázalo se, že ačkoliv jim bylo pouze třináct, už o ně ze strany kluků byl zájem. Všechny vztahy se však ukázaly jako bezproblémové.
2. Dvojici dívek zabil někdo se sadistickou poruchou, nebo někdo již trestně poznamenaný. I tento směr se však ukázal jako slepý.
3. Holky při procházce pachatele vyrušily při jiné trestné činnosti, nebo je zabil někdo, kdo měl zálibu ve střelných zbraních. Tuto verzi však kriminalisté při vyšetřování odbyli, což i sami přiznali.

František Zenker byl od začátku veden jako podezřelý, avšak zatčen nebyl. Jeho známý, který rovněž páchal trestnou činnost, mu poskytl falešné alibi. Přitom jeho prohřešek byl pouze malichernost oproti tomu, v čem letěl František.

O několik let později byl František vyslýchán jako svědek v jiném případu. Řekl, že o něm nic říci nemůže, avšak dodal, že ví spoustu věcí o vraždě v Prokopském údolí a později se dokonce i sám přiznal, avšak později, při následné rekonstrukci, když udával směr střelby, ho jeden z vyšetřovatelů přerušil a vyjel na něho, že takhle to být nemohlo, protože směr byl podle jejich domněnky jiný. Nevěděl však, že jejich závěry o střelbě byly tehdy chybné. František se tak dozvěděl, že moc důkazů proti němu nemají a udání si rozmyslel. Vymluvil se, že se přiznal z důvodu, aby se stal známým a zatčen tak nebyl.

Ovšem ani na svobodě to neměl jednoduché. Trápilo ho svědomí, litoval toho, co učinil a kvůli tomu se i několika lidem svěřoval.

Případ nebyl dotažen do konce až do roku 1980. Tehdy kriminalista Jiří Markovič tento případ znovu otevřel. Vyšetřovatelka, která to měla na starost, z toho však moc nadšená nebyla. Byla přesvědčena, že když výsledek nemohla přinést ani známá jména, nedokáže to ani on, ale mýlila se.

Policisté získali svědectví od Josefa Schmidta. To byl Františkův příbuzný, manžel jeho sestry. K němu přijel pár dní po vraždě a svěřil se mu s tím, co provedl, tehdy ovšem policii nic neoznámil.

Při výslechu František odpovídal na všechny Markovičovy otázky. Nejspíš byl sám rád, že mohl ulevit svému svědomí, které ho muselo celé roky neuvěřitelné žrát.
To také potvrzuje následující, v pořadí již druhá, rekonstrukce. Když měl figurantky nastavit do polohy, v níž ustrnula mrtvá těla dívek, zhroutil se a začal brečet. Podle slov Jana Holuba nebyl schopný jakékoliv činnosti po dlouhou dobu.

Soud mu udělil patnáct let za mřížemi, což bylo podle zákona v roce 1968 kromě popravy nejvyšším trestem, který vrah mohl dostat. Hrdelní trest byl v jeho případě vyloučen, v době vraždy nebyl dospělým dlouho. Ovšem otci jedné z obětí trest nepřišel dostačující, požadoval vyšší. Díky jeho značnému politickému vlivu se mu podařilo na odvolání dostat pro Františka dvacet pět let ve vězení, z nichž si odseděl „pouze“ dvacet let. Pro dobré chování byl propuštěn dříve.

Procházka se mi moc líbila, byla jsem z ní vyloženě nadšená – a to je ještě slabé slovo! Dozvěděla jsem se spoustu nových informací o zajímavém kriminalistickém případu. Přednášející přinesl ukázat i zbraně, samozřejmě nefunkční, podobné té, kterou byl spáchán tento zločin – ta pravá se mimochodem nikdy nenašla. A na jednom místě poschovával osm nábojnic, které naše patnáctičlenná skupina měla zkusit najít. Já byla překvapivě docela úspěšná, našla jsem tři! 😀 (Můžete vidět na fotkách výše.) Nebylo to však tak jednoduché, jak se může zdát. O tom také svědčí fakt, že úspěšní nálezci byli jen dva – já a ještě jeden člověk ze skupiny – přičemž se z celkového počtu osm našlo nábojnic šest. Pan Holub těm, kteří nějakou našli, daroval i obálku, do níž by se vložila. (Taky je na fotkách.)

Jsem opravdu ráda, že jsem se něčeho takového mohla zúčastnit. Byl to moc úžasný zážitek. Přednáška byla zajímavá a záživná už sama o sobě, ovšem to, že byla uskutečněna při procházce místem činu, její autentičnost ještě násobilo. 🙂 A to nemluvím o hledání nábojnic! 😀 Přestože jsem se nejprve moc k účasti na této aktivitě neměla (tak trochu jsem pochybovala, že by se mi podařilo něco najít a ani jsem moc nevěděla, jak to vypadá), jakmile jsem nalezla první, nabilo mě to energií.

Velký respekt patří jak organizátorovi Jardovi, který dostal tento skvělý nápad na interaktivní přednášku, tak i přednášejícímu, který uměl podat informace zajímavou a záživnou formou.

Díky těmto dvěma lidem jsem měla možnost prožít tuto hroznou skutečnost i z jiného úhlu. Ačkoliv výlet to byl úžasný, byl pouze připomínkou nešťastného skutku, který se vůbec nemusel stát, kdyby pachatel nevlastnil a nestřílel s nelegálně drženou zbraní nebo kdyby si alespoň vybral jiné, bezpečnější místo pro střelbu.

Moc bych si přála, aby se taková podobná „přednáška“ opakovala, ale chápu, že k přípravě je potřeba spousta času a ne každý je ochoten vyprávět. Snad se poštěstí v budoucnu… 🙂