Ahoj, tak vám konečně přináším druhou část vyprávění o průběhu mé maturitní zkoušky a mých pár osobních rad. Nakonec článek vychází o něco déle, protože jsem musela svou pozornost směřovat spíš ke dvěma nejtěžším zkouškám, které jsem v posledních dvou týdnech složila, ale – lepší pozdě než nikdy, že? 😀

Nejprve bych chtěla říct, že i když učení na maturitu nebyla žádná procházka růžovým sadem, jsem neskutečně ráda, že jsem měla příležitost si touto obrovskou zkušeností projít. Jsem ráda, že se nezrušila, jak se o tom uvažovalo.

Kdyby se bývala byla udělila „úřední maturita“, jaké světlo by to na nás, jako studenty, vrhalo? Je pravda, že život by byl bez maturitní zkoušky mnohem jednodušší, nicméně jednodušší občas automaticky neznamená lepší nebo výhodnější.

Přestože se to tak nemusí zdát (a úplně chápu, že někdo, kdo má za pár dní jít před maturitní komisi, mi tohle neuvěří), zkouška dospělosti má jednu nespornou výhodu – je to obrovská zkušenost, která vás alespoň částečně připraví na vysokoškolský život. Někteří lidé tvrdí „Počkejte si na vysokou školu, každé zkouškové je mnohem těžší než jedna maturita.“ a ačkoliv to může souviset s tím, jaký obor studuji (kdyby to někdo nevěděl, je to právo, které je považováno za jeden z nejtěžších oborů), musím tohle konstatování potvrdit. Zkouškové období je mnohonásobně těžší než maturitní zkouška. Samozřejmě záleží i na konkrétním předmětu – některé jsou lehčí než jiné – avšak obecně řečeno, je to prostě náročnější. O tom však můžu napsat jindy.

Zároveň je rok 2020 velmi snadno zapamatovatelný. Nejenom proto, jaké události se v něm odehrály, ale i svým kulatým číslem. Kdyby se maturita zrušila, obávám se, že na žáky z tohoto ročníku by potenciální zaměstnavatelé mohli hledět spatra a možná by dali přednost někomu, kdo si prošel opravdovou maturitní zkouškou.

Tím netvrdím, že by se to tak určitě stalo, pouze podotýkám, že taková možnost existuje.

První rada – rozvrhněte si čas na přípravu

Já maturovala celkem z pěti předmětů – jedním bylo navrhování, které se konalo prostřednictvím maturitní práce (o níž jsem psala v předešlém článku), poté to byly dějiny výtvarné kultury, konstrukce oděvů, a samozřejmě i angličtina a čeština.

Ústní maturitu jsem měla naplánovanou na 10. června 2020. Měla jsem to štěstí, že jsem šla jako jedna z prvních, tedy hned první den v maturitním týdnu. Za to jsem byla neskutečně ráda, neboť jsem to měla alespoň rychle za sebou.

Svou přípravu jsem zahájila už na konci dubna. Brala jsem to celkem poctivě, především tedy co se týkalo dějin výtvarné kultury, poněvadž to byl předmět, kterého jsem se obávala nejvíc. Udělala jsem si přesný časový rozvrh na necelé dva týdny – každý den jsem se naučila dvě témata. Zdá se to sice jako málo, ale vzhledem k tomu, kolik různých věcí každá otázka obsahovala, a jak pečlivě jsem se chtěla připravovat, občas se stalo, že jsem stihla i jen jednu otázku za den. Na konci jsem si zopakovala vše, co jsem se naučila.

Stejně to bylo i s ostatními předměty. Na konstrukce oděvů (a modelování oděvů, které bylo jeho součástí) jsem si vyhranila týden. Tady se mi povedlo učit se rychleji, protože tenhle předmět byl z většiny tvořen různými vzorečky, které se u mnoho oděvů opakovaly. Například čtyři otázky byly tvořeny čtyřmi druhy šatů – které měly vzorečky velmi, velmi podobné, mnohdy i stejné. To samé u kalhot a sukní. Jediný problém byly pánské věci (pánská košile, pánské sako, atd.), které měly úplně odlišné vzorce než věci dámské.

Musím se přiznat, že češtinu jsem proběhla tak nějak letmo a mé učení na angličtinu vypadalo tak, že jsem si témata přečetla jednou, deset minut před konáním maturity. 😀 Anglicky umím dobře a věděla jsem, že všechny otázky dokážu nějakým způsobem okecat.

Plánování je důležité. Někdo samozřejmě potřebuje více času, někdo méně, je to velmi individuální. Ať už na tom jste však jakkoliv, plánování a praktický rozvrh času je něco, co bych doporučila úplně komukoliv.

Druhá rada – dělejte si přestávky!

Tohle se netýká pouze maturity, ale obecně jakékoliv zkoušky, nebo příležitosti, která vyžaduje nějakou přípravu.

Přestože se občas musím do učení trochu nutit – jelikož prokrastinace je velmi špatný zlozvyk, týkající se většiny lidí – obvykle se do toho poté ponořím natolik, že mi to zabere většinu dne.

Ale ať už se chcete připravovat sebelépe a ať už jste do látky ponořeni sebevíc, nemůžete se učit celé dny a noci, aniž byste se na chviličku zastavili. To prostě není v lidských silách – a pokud by se vám to už podařilo, dozajista by se to projevilo na vaší psychické nebo fyzické stránce.

Dělat si pravidelné přestávky je nesmírně důležité. To se pojí i se zdravou životosprávou – pravidelnými svačinkami, snídaní, obědem, dostatečným množstvím vody… Pamatujte na to, že žádná zkouška nestojí za to, abyste se úplně složili! ♥

Třetí rada – odměňujte se

Dobře, tohle asi nebude platit pro všechny, nicméně mně osobně to velice prospívá. Vždycky, když dosáhnu nějakého úspěchu, ať už sebemenšího (jako například naučená nová otázka, pochopení nového tématu, a podobně), dám si nějakou „odměnu“. Tou většinou bývá třeba kousek čokolády, sušenky, nebo jiná sladkost, ale může jí být úplně cokoliv. Zamyslete se, co vám dělá radost, co máte rádi, a pokaždé, když se vám podaří naučit se novou otázku, odměňte se. Zní to možná jako prkotina, ale podobné drobné radosti, alespoň mě, dokáží pozvednout na duchu a prohloubit motivaci do dalšího učení. 🙂

Důležité však je dodržovat určité schéma a dávat si odměnu pouze tehdy, když učení úspěšně dokončíte. Pokud byste si to dávali příliš často, odměna by poté ztratila svůj účinek.

Čtvrtá rada – najděte si svůj „ideální“ styl učení

Pravda, tohle byste měli vědět už v průběhu střední školy, ale jak jsem psala na začátku – lepší pozdě než nikdy, no ne? 🙂

Každému vyhovuje něco jiného. Každý se taky učí jinak. Já se třeba obvykle učím tak, že si nejprve přečtu (v tichosti) svoje poznámky, potom si je přečtu znovu, tentokrát nahlas, abych zhruba zjistila, co dané téma všechno obsahuje, a pak se otázku učím po malých kousíčcích. To znamená, že si nejprve nahlas čtu dokola a dokola třeba dva, tři odstavce, a poté, když je přečtu, si svoje poznámky skryju, a snažím se nahlas přeříkat, co si z toho pamatuji. Takhle to opakuji, dokud si z daného úseku nepamatuji všechny informace. To ovšem neznamená, že se to učím zpaměti slovo od slova jako básničku! Zakládám si na tom, abych si zapamatovala všechny informace, ale to, jakými slovy je přeříkám, je už pak samozřejmě jedno. Důraz kladu hlavně na pochopení.

Zastávám názor, že u zkoušky si kvůli tlaku a nervozitě většina lidí stejně na značnou část naučených informací nevzpomene, nebo je zapomene zmínit. Takže pokud si budu v ideálních podmínkách pamatovat 100 % informací, u zkoušky reálně řeknu tak 60 – 50 %. Pokud bych si však pamatovala v ideálních podmínkách pouze 80 % obsahu, u zkoušky bych zmínila kolem 40 – 30 %, což je dost málo. Tahle čísla jsou samozřejmě odhadnutá, nevychází z žádné odborné studie, pouze mých zkušeností. 😀 Taky to každý může mít jinak, protože všichni lidé snáší stres a nervozitu jinak. Někdo si i pod tlakem vzpomene na všechno, co se naučil. Já však vždycky na určitou část poté zapomenu a jakmile zkouška skončí, nadávám si, že jsem to neřekla. 😀

Je víc způsobů učení. Někdo to potřebuje slyšet, někdo si k tomu kreslí obrázky a potřebuje to mít barevně vyznačené (to mám částečně i já – hodně si zakládám na estetičnosti svých poznámek), někdo si to zase lépe pamatuje při pohybu, někdo u toho potřebuje mít klid… Je jen na vás, abyste poznali, do jaké skupiny patříte a podle toho se zařídili.

Pátá rada – nepodléhejte stresu!

Já vím, já vím. Mně se to mluví, když už to mám za sebou, co? Ale je to pravda. Určitá nervozita je naprosto přirozená a trpí jí snad každý, koho čeká důležitá zkouška. Pokud je to ještě v určitých mezích, možná ani nemá smysl se tím zaobírat. Ale jakmile stres začne ovlivňovat vaši psychiku nebo zdraví, je načase něco změnit.

Já měla včera zkoušku z obecných dějin státu a práva, která probíhala distančně přes Google Meet a byla to první větší ústní zkouška, kterou jsem za rok absolvovala. Učila jsem se velmi pečlivě, každý den. Vstávala jsem kolem osmé (v pátek přes zkouškou dokonce v sedm) a chodila spát až kolem desáté až půl dvanácté – což vůbec nebylo správné, protože po jedenácté můj mozek už odmítal spolupracovat, strašně se mi točila hlava a bolela mě (a bolí mě ještě i teď). Byla jsem unavená a potřebovala spánek. Nakonec se mi asi dvě, tři hodiny před začátkem zkoušky stalo to, že jsem se trošku psychicky složila kvůli naprosté blbosti. V ten den mi totiž začínal předzápis do druhého ročníku a vzhledem k tomu, že čtvrťáci a páťáci ho měli o den dřív, většina zajímavých předmětů už byla zabraná. Tahle skutečnost by mě za normálních okolností ani tak moc nerozhodila. Jasně, bylo by mi to líto, ale brala bych to tak, že si je holt zapíšu o rok později, protože to samé se mi stalo už na začátku prváku – prostě nic zvláštního. Ale právě kvůli tomu, jak jsem byla unavená, nevyspalá, nervózní a pod tlakem, mě to vytočilo tak moc, až jsem začala úplně hystericky brečet a nebyla schopna jakékoliv inteligentní činnosti po další hodinu. Zkrátka blbost, já vím. Jenomže ve chvílích, kdy na vás působí nervozita, vás i blbost dokáže rozhodit. A to říkám jako člověk, co jen tak snadno stresu nepodléhá a hned tak z něčeho se nesloží.

Tuhle zkušenost vám vyprávím proto, abych vás od podobných případů odradila. Dělejte si přestávky, dodržujte pravidelný jídelníček a dostatečný pitný režim. A hlavně odpočívejte! Choďte brzo spát, je to důležitější, než si myslíte! Jak jsem již zmínila, žádná zkouška na světě nestojí za to, abyste se takhle psychicky zhroutili jako já. ♥

Co se týče mojí vlastní maturitní zkoušky, všechno proběhlo v pohodě. Kvůli koronavirovým opatřením nám odpustili slohovou práci, takže jsme dělali jen didaktické testy (na něž jsem se vůbec, ale absolutně vůbec nepřipravovala) a ústní zkoušky.

Z dějin výtvarné kultury jsem si vylosovala otázku číslo 14 – barokní malbu a architekturu, což byla naprosto blbá otázka. Tedy, existovaly i horší, ale tahle rozhodně nebyla nic moc. Naštěstí jsem tam něco vyblekotala a nakonec odešla s hodnocením 2.

Co se týkalo češtiny, hrozně moc jsem si chtěla vybrat otázku číslo 14, což v mé povinné četbě označovalo Murakamiho Norské dřevo. Já jsem člověk, co miluje japonskou kulturu, samozřejmě také japonskou literaturu a Murakami zrovna patří mezi mé oblíbence.

Je mimochodem hrozná ostuda, že se japonské literatuře nevěnuje v hodinách češtiny více času. Hrozně mi vadí, že jsou seznamy povinné četby zaměřené hlavně na evropské autory. A jasně, je to pochopitelné, když jsme součástí Evropy, ale to snad ještě není důvod, proč by se asijští (nebo jakýkoliv jiní než evropští) autoři měli odstrkovat do pozadí, ne? Pokud je cílem výuky literatury předat mladší generaci všeobecný rozhled minulé, i současné literatury, na ostatní kontinenty by se dle mého názoru rozhodně nemělo zapomínat. Anebo je to možná jen specifikum naší školy. Třeba se na gymnáziích na „nebílé“ autory nezapomíná…

To se samozřejmě netýká pouze literatury, ale i jiných předmětů – v dějinách výtvarné kultury se taky bralo převážně evropské, a podle mě hodně okoukané umění, přičemž japonské, čínské, africké, a podobně, zůstávalo v pozadí. A znovu připomínám, že chápu, že jsme součástí Evropy, tudíž je kladen důraz na tento kontinent. Taky se nepovažuju za žádnou extrémní aktivistku, která by bojovala za nucenou diverzitu ve všech odvětvích… Ale při hodinách na střední škole mi to vždycky přišlo jako obrovská škoda, že se východnímu umění nedostane ani jedné jediné pitomé vyučovací hodiny. 🙁

Nicméně, protože jsem chtěla knížku s číslem 14… Tak jsem si logicky vytáhla knížku číslo 13. -_- Tolik k mému štěstí u otázek při maturitní zkoušce.

Třináctka v mém seznamu představovala Občanský průkaz. Pravda, nebyla to vůbec špatná otázka… A nakonec jsem z češtiny skončila s hodnocením 2.

Jediný předmět, v němž se na mě u vybírání otázek usmálo štěstí, byla paradoxně angličtina, u níž jsem to nijak nepotřebovala. Dostala jsem téma Moje školní docházka. 😀 Vyprávěla jsem o základní škole, střední škole a vysoké, jíž jsem chtěla studovat. Bylo to to nejjednodušší téma, které v otázkách vůbec bylo. Pochopitelně jsem odešla s 1.

Ovšem aby váhy vesmíru zůstaly vyvážené, tohle štěstí se samozřejmě muselo vyvážit obrovskou smůlou u posledního předmětu, konstrukcí oděvů. Tam jsem si vytáhla úplně poslední, dvacáté téma, jímž byly dámské legíny.

Abyste pochopili – v otázkách jsme měli čtvery kalhoty, které mají velmi podobné jednoduché vzorečky. Legíny však z nějakého důvodu mají vzorce naprosto odlišné a hrozně divné. Moje jediné štěstí spočívalo v tom, že jsem si zrovna tuhle otázku ještě jednou naposledy přečetla asi pět minut před tím, než jsem do učebny přišla. 😀 Takže jsem to nakonec nějak sesmolila a skončila se známkou 2.

Abych to zrekapitulovala, z maturity jsem dostala dvě jedničky (maturitní práce z navrhování a angličtina) a tři dvojky (konstrukce oděvů, dějiny výtvarné kultury a čeština).

Zde bych chtěla zdůraznit, že na známky z maturitní zkoušky stejně nikdo nikdy hledět nebude, takže hlavní je, že ji uděláte. 🙂 Můj hon za dobrými známkami není nic jiného než moje osobní ctižádost a touha dosáhnout co nejlepších výsledků. Soutěží sama se sebou, zdali dokážu dostat vysoké hodnocení.

Pokud tohle čte někdo, koho zkouška dospělosti právě čeká, přeju vám hodně štěstí! ♥ Věřím, že ji všichni zvládnete… A pokud ne, při nejhorším ji budete moc opakovat. Hlavně zůstaňte zdraví a psychicky v pořádku. ♥ Zdraví je totiž jenom jedno.