Celé to začalo mými osmnáctými narozeninami. Ačkoliv se jedná o důležitý věkový milník každého člověka, oslava se uskutečnila pouze v okruhu nejbližších rodinných příslušníků. Tehdy mi rodiče řekli, že nejhlavnějším dárkem bude výlet do zahraničí. Zemi jsme vybírali společně a po krátkých úvahách jsme se rozhodli pro Japonsko. Už pár let předtím jsme se bavili o tom, že se tam jednoho dne jako celá rodina vydáme a hle, nyní ta chvíle konečně nadešla. 🙂

Den odjezdu se datuje k 5. červenci 2019. Byl pátek a my kvůli brzkému odjezdu museli vstávat velmi brzo. Normálně bych z toho byla lehce otrávená a usínala za pochodu, ale představa, že se každým krokem přibližujeme k letadlu, které nás vezme do té vysněné asijské země, mě naplňovala vzrušením a pumpovala adrenalin do žil.

Dvanáctihodinová cesta letadlem byla únavná, vyčerpávající a mé nadšení tu nekonečnou délku mučivě prodlužovalo ještě více. Nejsem člověk, který by se létání nějak extrémně bál, avšak zároveň se nedá říct, že bych ho nějak milovala. Ale výhledy z okénka na maličká městečka překrytá plujícími nadýchanými obláčky byly půvabné, to ano. 🙂

(Jednou jsme museli přestupovat. Na fotografii výše můžete vidět letadlo, do kterého jsme v Mnichově přestoupili.)

Naštěstí jsme cestu ve zdraví přežili a v sobotu 6. července 2019 kolem šesté hodiny ranní tamějšího času přistáli v Kansai airport. Odtamtud jsme se museli autobusem dostat do Kjóta, kde se nacházel náš hotel. Zjistit, jak a kde se kupují jízdenky bylo poněkud obtížnější a zabralo to nějaký čas, ale nakonec jsme to zvládli.

Cesta do Kjóta trvala cca hodinu a půl, ale připadalo mi to jako pět minut. Jednak díky písničkám, které jsem mezitím ve sluchátkách poslouchala, jednak díky zkoumání ubíhající japonské krajiny za okny autobusu.

V hotelu jsme si odložili kufry a pak šli na prohlídku města a blízkého chrámu. Neplánovali jsme žádnou dlouhou procházku, poněvadž jsme všichni byli unaveni z letadla a chtěli si odpočinout. Bohužel, do hotelového pokoje jsme mohli jít až ve tři hodiny, dříve to nešlo.

(Přestože město bylo moderně vybavené, častokrát jsme míjeli i tradičnější budovy a malé chrámy, vtěsnané mezi vysoké paneláky. Jeden z nich je zobrazen na fotografii výše.) 

Na fotografiích níže můžete vidět onen buddhistický chrám, do něhož jsme se vypravili.  Nese název Higashi-Honganji Temple* a od hotelu nestál daleko. Byla jsem vyloženě unesena tou stavbou! V porovnání s klasickými kostely či hrady v Evropě je úplně jiná. Japonsko bylo až do minulého století velmi uzavřenou zemí; není tedy divu, že je jeho kultura odlišná. A možná právě to je důvodem, proč mě Japonsko tak moc fascinuje. Mezitím, co rodiče seděli na lavičce na nádvoří před chrámem, já fotila.

Dokonce nás tam oslovili dva mladí kluci a ptali se nás, odkud jsme, proč jsme přijeli do Japonska a chvíli si s námi povídali. To bylo milé. 🙂

Tento chrám byl původně vybudován v roce 1604, avšak postupem času ho čtyřikrát poškodil oheň. Většina budov byla zrekonstruována v průběhu 19. a začátkem 20. století.

Goei-do* (v angličtině Founder’s Hall) je stavba, kterou můžete vidět na fotografii výše. Jedná se o nejdůležitější budovu celého chrámového komplexu, která je dlouhá 76 metrů, široká 58 metrů a vysoká 38 metrů. Svými rozměry je největší dřevěnou budovou v Kjótu a jednou z největších na světě.

K tomuto chrámu patří i nedaleké zahrady Shosei-en Garden*, kam jsme se rozhodli jít, abychom si trochu odpočinuli. Jelikož jsme do Japonska přijeli brzo, do tří hodin zbývalo ještě spoustu času. Dvanáctihodinová cesta a časový posun se projevili na nás všech,  maminka tam dokonce únavou usnula.

Zahrada Shosei-en* chrámu patří od roku 1641, kdy mu ji udělil vládnoucí Shogun. Její název Shosei-en* je převzat z verše známé jedné čínské básně. Občas se jí přezdívá i Kikoku-tei*, a to díky speciálnímu druhu pomerančů, který tam v té době rostl.

Zahrada je značně rozlehlá, pokrývá území velké okolo 35 000 m². Díky obrovským zdím, za nimiž je skryta a vchodu schovanému před ruchem hlavních ulic, je velmi snadné ji minout. Nachází se v ní dvě jezírka, jedno větší, jedno menší a dokonce i několik čajoven a dalších budov – všechny jsou samozřejmě v tradičním japonském stylu.

Pokud byste měli zájem přečíst si o těchto památkách něco víc, tady přikládám odkazy, z nichž jsem částečně čerpala i já:
https://www.kyotostation.com/higashi-honganji-temple/
https://www.kyotostation.com/the-shosei-en-garden/

Co se hotelu týče, ubytovaní jsme byli ve Smile Hotel Kyoto. Zvenčí vypadal trochu stísněně, ale vnitřek překvapil – prostory byly světlé a útulné. I pokoj vypadal velmi příjemně, a navíc byl hojně vybaven vším potřebným k životu. Nechyběly kartáčky na zuby, zubní pasta, hřebeny, fén, dokonce jsme nalezli i žiletky na holení, což se o den později ukázalo jako výhoda. Sprchový gel, šampon a kondicionér se tam samozřejmě nacházely také, což jsem později ocenila – nemusela jsem mít celý týden mastné a ošklivé vlasy. 😀

Do hotelu jsme dorazili téměř s přesností na třetí hodinu. Bylo zřejmé, že jsme opravdu hodně vyčerpaní. Hned po tom, co jsme si dopřáli dlouhou horkou koupel ve vaně (doma máme sprchu, takže vana – minimálně pro mě – představovala vrchol luxusu :D), jsme zalezli do postelí a usnuli hlubokým spánkem spravedlivých.

*Názvy byly převzaty z anglického přepisu z japonštiny.