Ahoj, přináším novou recenzi. Jedná se o fantasy knížku s názvem Nejtemnější část lesa. Po předchozí recenzi na Co se skrývá v lesích si musím říkat – co všichni mají proti lesům? 😀

I když musím připustit, že některé lesy mají záhadnou, tajuplnou atmosféru a příroda bývá nejlepším místem, kde pro příběhy nabrat inspiraci. Ale jak se říká – kdo se bojí, nesmí do lesa. 😀

Nejprve musím poznamenat, že tahle knížka má dechberoucí obálku. Opravdu mě upoutala na první pohled a krásně vystihuje, čeho se příběh týká – víl.

Hlavní hrdinka totiž společně se svým bratrem a rodiči bydlí v malém městečku, obehnaném ze všech stran divokým hvozdem, v němž žijí víly. Ale pozor, nečekejte žádná miloučká stvoření s motýlími křídly. V tomhle příběhu jsou vystihnuté jako zlomyslné, leckdy i zlé bytosti, které lidem provádějí různé poťouchlosti a občas, pokud se nějaký turista chová nevhodně, je i zabijí. Obyvatelé se tak před nimi snaží chránit a řídit se řadou pravidel, která mají zabránit nejhoršímu.

Musím se přiznat, že hlavní hrdinka Hazel mi zpočátku nebyla vůbec sympatická. Její chování by se dalo shrnout do jediného slova – koketa. Hazel je dívkou, která nemá žádný problém líbat kteréhokoliv kluka si zamane, aniž by ho jakkoliv hlouběji znala, a aniž by ji jakkoliv zajímalo, že mu její nezávazné flirtování později může ublížit. A pochopte, mně by samotný fakt, že ráda líbá různé chlapce, ani tak nevadil – každý ostatně má hranici zdrženlivosti někde jinde. Skutečnost, co mi na ní doopravdy vadila, byla ta, s jakou lhostejností vnímá pocity druhých. Ano, v příběhu bylo napsáno, že ji trochu zamrzelo, jak spolužákovi ublížila, nicméně nepřipadalo mi, že by se tím nějak hlouběji zabývala. To se stalo až poté, co si ona sama připadala odmítnutá.

Přestože mi ze začátku dělalo problém s Hazel nějak soucítit, později se to změnilo a začala jsem její pocity chápat. V příběhu se posléze dozvíme, proč je taková, jaká je – v dětství se jí totiž nedostávalo dostatečné pozornosti a lásky od rodičů, tudíž si ji musela kompenzovat někde jinde. Hazel se tak stala celkem zajímavým charakterem, který čtenáře sice může trochu štvát, ale i přesto je schopen držet jí palce.

Samotný námět mi přijde dost zajímavý. Autorka vytvořila magické městečko s půvabnou atmosférou, protkanou nadpozemskými bytostmi a kouzly lesních víl. Nemohu si pomoci, na představě malého města uprostřed temných lesů, v němž žijí elfové, skřítci, a jiná různorodá stvoření, která jsou schopna člověku jak ublížit, tak i pomoci, je něco až fantaskně vábivého. Holly Blacková v knize využívá dlouhých a nádherných popisů, které mi umožnily představit si okolí velice živě a do nejmenšího detailu.

Zápletka se točí okolo záhadného chlapce ve skleněné rakvi, který se jednoho dne znenadání probudí a někdo mu pomůže dostat se ze svého vězení. Později se dozvídáme, že tím záhadným zachráncem je Hazel, která kromě svého obyčejného, „normálního“ já má i druhou osobnost. Ta se probouzí každou noc, aby se stávala rytířem po boku Olšového krále. Před lety totiž Hazel vílám přislíbila sedm let svého života za to, aby její bratr dostal šanci chodit na hudební školu, kde by mohl rozvíjet svůj talent, ale na niž jejich rodiče nemají peníze.

Tady začal můj první problém s důležitým bodem celé zápletky. Ben, Hazelin bratr, kdysi dostal od víly do vínku zázračný hudební talent. Vždy, když hraje na hudební nástroj, nebo zpívá píseň, jeho posluchači jsou uchváceni, dojati, šokováni. Benovo neobvyklé nadání se stává nebezpečným nástrojem, který se mu vymyká z rukou, a proto by se chtěl dostat na školu, kde by mu ho učitelé pomohli trochu zkrotit. Hazel si pro něj přeje stipendium. Právě kvůli tomu přijde v jedenácti letech do lesa a vysloví vílám svou tužbu.

Pokládám si však otázku – musela to řešit tímhle způsobem? Přiznám se, že nejsem na americký vzdělávací systém žádný odborník, takže mě klidně opravte, pokud se pletu, ale nedostávají stipendium právě ti studenti, kteří vykazují talent? To by však znamenalo, že Hazel vůbec za splněním přání nemusela do lesa chodit. Myslím, že tohle je drobná nelogičnost, která tvořila můj největší problém s knihou. Připadalo mi, že by Ben dostal stipendium i bez sestřina přičinění.

Vývoj událostí je poněkud předvídatelný. Jakmile se čtenář dozví o Hazelině minulosti vše, žádný zvrat už ho pravděpodobně nepřekvapí. Nevím, jestli jsem to měla takhle pouze já, nebo i ostatní, ale téměř okamžitě mi došlo, kdo vlastně tajemná „Enja“ je. To mi však ani tak moc nevadilo, protože způsob autorčina psaní mě zcela pohltil. Pravda, trochu mě mrzelo, že je hodně děje knihy budováno na tajnůstkářství – tedy, že by se dalo dost potížím předejít, kdyby byla Hazel k Benovi a jejich kamarádovi Jackovi od začátku zcela upřímná – ale budiž, brala jsem to tak, že se nerada svým tajemstvím zaobírá a trochu jsem ji i chápala. Přeci jenom, je těžké se někomu s něčím svěřit, obzvlášť, pokud se za to stydíte a nejraději byste na onu věc zapomněli.

Další věc, co mi úplně nesedla, byl závěr. Na můj vkus působil až příliš uspěchaně. Autorka se sice snažila dát si s ním práci, vygradovat ho do hlavního finále, avšak podle mého názoru by vůbec neuškodilo, kdyby ho trochu protáhla a více si vyhrála se stupňujícím se napětím. Ale je možné, že jsem pouze až moc rýpavá. 😀

Navzdory všemu, co jsem příběhu vytkla, musím poznamenat, že je to opravdu vydařená kniha. Holly Blacková vytvořila silné charaktery, kterým budete jistojistě držet palce i přes to, že vás možná občas budou trochu štvát. Způsob, jakým popisuje prostředí lesa, je jednoduše řečeno úžasný. Používá působivá přirovnání a metafory, které dokreslují kouzelný nádech příběhu. A i námět, v němž se mísí mytologické prvky víl a elfů s moderním světem, funguje dost dobře. Je to jedinečná kniha, napsaná tak živě, až čtenář dostane pocit, jako by byl Fairfold skutečně existujícím městem. 😀

Dávám této knize krásných 8 hvězdiček z 10. Jednu jsem ubrala za lehkou předvídatelnost zvratů a zároveň i za onu zmíněnou nelogičnost, a tu druhou za trošku zbrklý konec.