Krve by se v ní nedořezal. V tu chvíli jí přišlo, jako by se čas zpomalil. Srdce v hrudi jí zrychlilo a záda polil ledový pot. Přesně tohoto se obávala a vypadalo to, že její nejhorší strach se vyplnil.

Pomalu, s veškerou opatrností, se otočila. Snažila se nedat najevo svůj strach a místo toho na oko udiveně povytáhla obočí.

„Lidská holka?“ zopakovala. „Jaká lidská holka?“

Chlapec, který ji oslovil, zklamaně protáhl obličej. Zdálo se, že uvěřil, že tou lidskou dívkou ona není.
„Ále, šušká se, že tohohle města nedávno přišla nějaká lidská holka,“ vysvětlil ledabyle. „Zezadu jsi jí trochu podobná.“

Raven ho zkoumavým pohledem přeměřila. Démonovi, jenž jí o hlavu převyšoval, ze zad vyrůstala mohutná černá netopýří křídla a z rozcuchaných tmavě hnědých vlasů vyčuhovaly drobné růžky. Oděn byl do kožené vesty bez rukávů, která odhalovala jeho svalnaté paže a tmavě modrých džínsů.

Jeho andělská tvář zůstávala kamenná. Nezdálo se, že by její přetvářku prokoukl.

„Jo?“ Raven lhostejně pokrčila rameny a snažila se při tom vypadat, že jí to vlastně vůbec nezajímá, i když opak byl pravdou. „Tys jí už viděl?“

„Jasně, že jo,“ odtušil, jako by šlo o samozřejmost. „Viděl jsem jí se Sidhossem.“

„Aha,“ pípla. Nervózně přešlapovala na místě, netušíc, co by v tu chvíli měla udělat. Odejít nechtěla, její zvědavost ji nutila vyptávat se víc a víc a zjistit, co všechno démon ví.

„Jak vypadala?“

„Trochu jako ty,“ ušklíbl se a v oříškově hnědých očích se mu šibalsky zablýsklo.

Raven přikývla.
„To dává smysl, když sis mě s ní spletl,“ prohlásila na oko uraženě.

„Sorry,“ zasmál se, „jen… tebe tu vidím poprvý. Neurážej se hned.“

„Jo, před pár hodinami jsem sem dorazila.“

„Jsi tu nová, že?“ zeptal se, avšak znělo o víc jako konstatování než dotaz. „Pokud chceš, můžu tě tu provést.“

Lákalo ji jeho nabídku přijmout, ovšem bála se, že by se v průběhu konverzace neopatrným slůvkem prozradila.

„N-no… zní to lákavě, ale…“

„Super!“ zazubil se démon a posunkem jí naznačil, ať ho následuje. „V týhle podivný zemičce je spoustu super míst!“ Vypadal nadšeně, že někomu může dělat průvodce po jeho domově. Tak nadšen, že ani nezaznamenal dívčinu nervozitu.

„Vážně? Jaké je tvoje nejoblíbenější?“

„Místní hřbitov!“ odpověděl démon okamžitě. „Ráj všech nemrtvých.“

Raven zbledla, což naštěstí díky líčení nebylo poznat. Srdce se jí rozbušilo strachem. Ačkoliv za jiných okolností by pro ni návštěva hřbitova nepředstavovala problém, v tomto světě plném příšer a krvelačných potvůrek si nemohla být jistá, jestli se odtamtud vrátí živá a zdravá.
Co když někdo pozná, že není jako ostatní?
Co když jí napadne nestvůra?
Co když se návštěva hřbitova zvrtne a ona přijde o nějakou část svého těla? 
Těch co kdyby bylo na její vkus až příliš.

„No,“ protáhla obličej, „že by hřbitov byl mým nejoblíbenějším místem, to se říct nedá…“

„Klídek,“ zakřenil se démon a odhalil ostré tesáky, „nemrtví nejsou tak hrozní, jak si asi myslíš. Naopak, někteří jsou docela fajn.“

Raven na něho nevěřícně zírala.

„Tak například jedna holka – Suspiria Bloodgoodová se jmenuje – je moc fajn. Ta by nikdy nikomu, dokonce ani člověku, neublížila.“

„Tak to je fajn,“ zamumlala, aby ochotný společník nepostřehl, že jeho výkladu nevěnuje příliš velkou pozornost.

Chlapec se k ní otočil. V tmavých očích se mu zračila zvědavost. „A co ty? Jak jsi našla tohle místo? Mimochodem, já jsem Aries Dryan.“

„Ireri,“ představila se Raven pod svou novou identitou a v duchu se sama podivila, jak rychle si na ní zvykla. Nejprve se domnívala, že bude mít problém sžít se s novým jménem, avšak potom, co se krycí přezdívkou představila naprosto přirozeně, ji napadlo, že si možná dělala zbytečné starosti. „A tohle místo jsem našla úplnou náhodou.“ To jediné byla pravda.

„Rád poznávám nové přátele,“ utrousil Aries. „A většina občanů tuhle vesnici našla náhodou. Je to pro lidi…“ Zarazil se. Pak se zachechtal. „Teda, pro nelidi, či podivné bytosti, které v lidském světě žijí buď na úplném okraji společnosti, nebo o samotě. Pro někoho, jako jsme my, je zkrátka nebezpečný pohybovat se mezi lidmi, a tak vznikla tahle vesnice.“

„Každopádně, je super, že vznikla,“ poznamenala Raven, „nechtěla bych žít o samotě.“ Zasmála se.

„Ani já ne,“ zamrkal na ni Aries.

Tím jejich konverzace skončila a zavládlo ticho. Aries vedl černovlásku temnými ulicemi vesnice, dokud nezabočili na kamenitou stezku, vlnící se v serpentinách temným hvozdem. A přestože by ten hustý les, kde jediný zdroj světla tvořila měsíční zář probleskující skrz listy a jehličí, Raven normálně děsil, jistou dávku svůdné tajemnosti a strašidelného půvabu mu upřít nemohla. S Ariem se jaksi cítila ve větším bezpečí, i když si až moc dobře uvědomovala, že kdyby se dozvěděl o jejím pravém původu, znamenal by pro ní stejné ohrožení, jako cokoliv jiného, co se v tom lese ukrývalo.

„Už to není daleko,“ slíbil Aries. „Jen sejdeme z tohohle strmýho kopce a budeme v cíli.“

Raven nervózně polkla. „Není třeba pospíchat, času máme dost…“

Na její slova démon nedbal. Ten byl návštěvou jeho oblíbeného místa tak nadšen, že svůj krok zrychloval a Raven ho evidentně zdržovala.

„Už jsem tam dlouho nebyl,“ vysvětloval, „v poslední době jsem měl spoustu práce, neměl jsem čas na žádný poflakování po hřbitovech.“ Posunkem jí naznačil, ať si pospíší. „A jestli nezrychlíš, přísahám, že tě popadnu a s tebou tam doletím.“

Jeho poznámka byla sice míněná napůl ve vtipu, ovšem ta představa Raven vyděsila ještě víc než hřbitov plný zombíků, takže se s nevolí podvolila a přidala do kroku.

Netrvalo dlouho a dvojice stanula před obrovskou kovovou bránou, napůl zarostlou břečťanem. Z jejích stran se vinula kamenná zeď, která už pamatovala lepší časy. Podepsal se na ní zub času, na mnoha místech byla zbořená. Kdysi byla natřena bělobou, ovšem z omítky se nedochovalo vůbec nic a nikdo se neměl k tomu zeď opravit a barvu obnovit. Od té doby byla, stejně jako hřbitov, který obklopovala, ponechána osudu chátrání.

Obyvatelům to však nevadilo, byli rádi za trochu klidu.

Aries se natáhl ke klice, otevřel bránu a galantně pustil Raven dovnitř. Ta, jakmile se otočila a spatřila, co se za zdí ukrývalo, strnula úžasem. V ten okamžik pochopila, proč toto místo Aries tak miloval.

Stáli na úzké písčité pěšině, téměř zarostlé travinami. Většina kamenných křížů byla už vyvrácená a rozdrcená na kusy kamení, ovšem ty, které se dochovaly, byly vykládané pestrobarevnými sklíčky. Měsíční světlo se od nich odráželo a vytvářelo tak duhové odlesky na půdě, trávě, i náhrobcích. Některá zákoutí hřbitova tak byla zahalena do barevné záře.

„Je to tu úchvatné,“ musela uznat Raven. Rozhlížela se kolem sebe a kochala se nádherou, která ji obklopovala.

Aries se zatvářil vítězoslavně. „Říkal jsem ti to. Občas skoro závidím těm zombíkům, co tu žijí… Jestli je tedy žijí správné slovo,“ zasmál se tiše. Vedl dívku až na úplný okraj hřbitova, kde se ležérně posadil na zeď a pokynul černovlásce, ať učiní totéž. Ravenin zrak padl na vyviklané balvany a přemítala, zda-li je ta zeď vhodné místo na sezení. Nezdála se jí být bezpečná.

„Je odtud nádherný výhled,“ poznamenal Aries.

Raven se užuž nadechovala k odpovědi, ovšem náhle zaslechla nečekaný zvuk. Šelest, jako kdyby se někde něco plížilo. Tichý, téměř nezaznamenatelný, ale na místě, které bylo ponořené v naprostém mlčení, se ozval jako výstřel z pistole. Okamžitě se otočila za místem, odkud asi vyšel a napjatě pozorovala okolí.

Nepohnulo se ani stéblo trávy.

„Slyšel jsi to?“ zašeptala vylekaně Raven směrem k Ariovi.

Povytáhl obočí. „A co?“ podivil se. Byl až příliš zabraný do zkoumání okolí.

„No…“

Nic. Zvuk, který lidská dívka zaslechla předtím, se už neopakoval.

„Asi nic,“ zasmála se nervózně. „Pravděpodobně jen vítr… Nebo tak něco.“ Nejistě přešlapovala na místě. Nejraději by toto místo opustila a nikdy se už nevrátila, jeho předchozí krásu už tolik nevnímala, Aries se však k odchodu neměl.

Nejspíš se mi to jen zdálo, problesklo jí hlavou a usadila se vedle Aria. Neměla bych tolik zmatkovat, nebo moje malé tajemství někdo brzy odhalí.