Ahoj, vítám vás po opravdu dlouhé době u nového článku. Původně jsem chtěla vydat další díl Halloweenu, ovšem potom přišlo zjištění, že se chystá další kriminalistická procházka, které jsem se však bohužel shodou okolností nemohla zúčastnit, proto jsem se rozhodla napsat o případu, kterého se měla týkat. 
Snad se vám článek bude líbit! 🙂 

Ladislav Hojer vstoupil do dějin české kriminalistiky jako jeden z nejbrutálnějších a nejkrutějších vrahů. Sadismus, nekrofilie, i kanibalismus se mu nijak nepříčili. Mezi léty 1978 – 1981 spáchal pět vražd a minimálně o jednu další se pokusil.

Ladislav Hojer se narodil v roce 1958, o první vraždu se pokusil v relativně mladém věku – už ve dvaceti letech! Otec mu v útlém věku zemřel na rakovinu, a poté, co se jeho ovdovělá matka podruhé vdala, podlehla stejné nemoci také. Otčím o nevlastního syna moc zájmu neprojevoval, odstěhoval se, tudíž Ladislav začal bydlet se svým bratrem Jaroslavem v Motole.

Po absolvování zvláštní školy se vyučil na sklenáře. Ke svým spolužákům choval velmi chladný vztah. Sociálnímu kontaktu se mu moc nedostávalo, což zapříčinilo značné problémy. Postupně ztratil veškeré známky empatie či soucitu. Nikdy nedisponoval velkým intelektem, spíše naopak, jeho IQ bylo značně podprůměrné.

První vraždu vykonal dne 2. listopadu 1978. Tehdy jel do Děčína, jednak proto, aby objevoval krásy české země a částečně také z důvodu, aby se příležitostně seznámil s nějakou ženou.
V noci z 1. na 2. listopadu potkal devětadvacetiletou Evu R., jejíž tělo bylo později nalezeno na nábřeží Labe. Jakmile ji spatřil, nenápadně se k ní zezadu přiblížil, srazil ji na zem a odtáhl do křoví, kde ji uškrtil. Po její smrti se nad bezvládným tělem začal uspokojovat a před odchodem z místa činu ještě do její pochvy zastrčil kopřivu.

Ladislav Hojer byl znám svou stupňující se brutalitou. Každá následující vražda byla provedena s ještě větší chladnokrevností než předchozí.

Za svou další oběť si vybral pětadvacetiletou Ivonu S., mladou studentku medicíny. Vyhlédl si ji a dokonce i zabil v jedoucím vlaku! Stalo se to 9. února 1980, skoro rok a půl po prvním incidentu. Jednoduše následoval dívku, když si šla odskočit a do kabinky za ní vklouzl. Způsob, jakým ji usmrtil, bylo opět uškrcení. Tělo se našlo okolo osmé hodiny následujícího dne.

Tato událost vyústila v obrovskou medializaci a velké množství podezřelých. Smutným faktem zůstává, že Ladislav Hojer byl mezi nimi také, ovšem měl „alibi“ – v tu dobu byl vojákem a jeho absence v kasárnách zůstala bez povšimnutí. Tato chyba si vyžádala další tři nevinné životy.

Třetí vražda se odehrála v srpnu 1980, nedaleko Košic. Mrtvé tělo zhruba třicetileté ženy, jejíž identitu se nikdy nepodařilo odhalit, se však nalezlo až za rok a půl. Chyběla hlava, což byl zřejmě hlavní důvod, který velmi ztížil, ba i znemožnil, identifikaci.
Jeho modus operandi (způsob usmrcení) se neměnil, stále jím zůstávalo uškrcení, při němž pociťoval vzrušení. Mrtvolu zatížil kamenem, ovázal drátem a hodil do blízké nádrže, která byla kvůli počasí téměř prázdná.

Místem čtvrtého zločinu se staly noční ulice Brna 30. ledna 1981, kdy Ladislav potkal osmnáctiletou Ivanu M.. Ta se tehdy vracela z tamějšího plesu pozdě v noci, což se jí stalo osudným.
Připlížil se k ní, shodil ji na zem, a pokusil se ji znásilnit. Poté dívku uškrtil a ještě ke všemu zasadil přesně 39 bodných ran! Tím však zvýšená brutalita nekončila. Tělu uřízl obě prsa a vnější pohlavní orgány, které si vzal s sebou, aby je použil na sebeukájení a později i k přípravě pokrmu. Vrah si usmyslel, že kusy těla uvaří a s chlebem, křenem a hořčicí jakožto přílohou je sní. Maso mu však nechutnalo, tudíž ho vyhodil.

Poslední vražda se udála 3. října 1981, v Praze. Musel čekat minimálně hodinu, než si stačil vybrat ideální oběť. Tou se nakonec stala Anna Š., které bylo 51 let. Do této chvíle si vybíral ženy mezi dvaceti až třiceti lety, jeho nová oběť však vypadala díky své postavě mnohem mladší.
Jakmile ji zahlédl, nejprve ji oslovil za účelem nabídky sexu, po jejím očividném odmítnutí ji brutálně znásilnil. S nožem v ruce. Potom následovalo uškrcení. Zajímavostí je, že tělo bylo nalezeno v podstatě pouhou náhodou. Leželo v hustém křoví, do něhož šel náhodný svědek vykonat potřebu.

K vraždě Anny se přihlásil člověk, jež byl pacientem psychiatrické nemocnice, což paradoxně vedlo k zatčení skutečného vraha. Vyšetřovatelé zjistili, že tento duševně nemocný člověk byl v době vraždy ve vazbě. Přesto tu neseděly podrobnosti, které o případu pacient znal – a které mohl znát jen vyšetřovatel nebo vrah.

Později se tento člověk přiznal, že se o vraždě dozvěděl od kamaráda, který mu o ní vyprávěl. Tímto kamarádem samozřejmě nebyl nikdo jiný než Ladislav Hojer. Ten se hned po zatčení 11. února 1982 k vraždě Anny přiznal, po čemž následovala přiznání i k ostatním, které zabil.

Neobvyklou skutečností bylo, že si vybudoval velmi zvláštní vztah k hlavnímu vyšetřovateli, Jiřímu Markovičovi (legenda české kriminalistiky). Jednou Ladislava dokonce chtěl pozvat domů na oběd, to mu ovšem kolegové rozmluvili. A jindy, když společně odjížděli z rekonstrukce vraždy, mu Ladislav cestou usnul na rameni. Pan Markovič ve své knize Lovec přízraků vyslovil domněnku, že mu pachatel „daroval“ přiznání k Vánocům.

(Hojer s vyšetřovatelem Jiřím Markovičem.) 

Bezcitnost ovšem dával najevo i nadále. Při rekonstrukcích se musely živé figurantky nahradit umělými figurínami, jelikož se bály o svůj život. Dva kriminalisté vyprávěli, jak jim při cestě autem Hojer nabídl, že pokud policisté zastaví u dvou stopařek, obě je před nimi zabije, aby se mohli pochlubit rychle vyřešeným případem.

(Hojer při rekonstrukci ukazuje, jak odřízl kus těla od oběti.) 

A motiv toho všeho běsnění? Pravděpodobně špatné zkušenosti se ženami. S jednou se Hojer pokusil o kontakt pomocí inzerátu, ovšem odradil ji svým vzezřením, chůzí a nevybraným chováním. Druhou hořkou zkušeností se mu stal večírek, kdy mu jedna žena nabídla sex, ovšem později se ukázalo, že ji k tomu přimluvili Ladislavovi známí. O ženách se většinou vyjadřoval velice vulgárně a pohrdavě, v jejich přítomnosti byl však spíš nejistý a pasivní.

Tento případ je strašlivou ukázkou temnoty lidské mysli a i nyní, po téměř čtyřiceti letech, z něho běhá mráz po zádech. Nikoho jistě nepřekvapí, že za své ohavné činy dostal trest smrti. U něj a u podobných případů jako on nastává otázka, zda-li trest smrti povolit či zakázat. Toto si samozřejmě každý člověk musí srovnat sám ve své hlavě, ale já sama za sebe říkám jasné ne. Ačkoliv se nějaké lidské zločiny mohou zdát kruté, bestiální a nenapravitelné, pořád bude existovat šance – i kdyby byla sebemenší – že bude na smrt odsouzen nevinný člověk. A takovou myšlenku já osobně nesnesu. Z vězení lze nevinného vždy dostat, ale jak se popravenému nevinnému život vrátí? Můj tatínek jednou řekl (a já s jeho prohlášením na sto procent souhlasím), že pokud neumíme život vracet, neměli bychom ho ani brát. NIKDO nemá právo rozhodovat o životě druhého člověka. Jak se potom lišíme právě od takových vrahů?

No, tohle už je na uvážení každého. 🙂 Pokud chcete, můžete se mi případně vyjádřit do komentářů.

Doufám, že se vám článek líbil. 🙂 V budoucnu bych ráda napsala i o dalších různých zajímavých případech, takže rozhodně plánuji věnovat se takovým tématům více.

Zatím… ahoj! 🙂