Ahoj, dnes jsem měla možnost navštívit jedno z nejhrůznějších míst České republiky.
Místo, o němž se tvrdí, že je prokleté.
Místo, o němž se traduje, že v něm po nocích kráčí duchové zemřelých.
Místo, kde kdysi žil na doživotí odsouzený sériový vrah.
A to bych to nebyla já, kdybych o tom nenapsala článek. 🙂

Statek Pohádka je polorozpadlé stavení, nacházející se nedaleko vesničky Čachrov. Podle názvu by se kdekdo mohl mylně domnívat, že se jednalo o půvabné místo, umístěné uprostřed malebné přírody, které bylo obýváno milými rodinami, jež dojem idylického prostředí pouze utvrzovaly.

Jenomže jeho minulost předčí i ty nejděsivější představy.

Nejprve se musím zmínit o legendě, která se váže k tomuto stavení. Vypráví o stařeně, žijící poblíž tohoto statku asi v 19. století. Sousedé jí považovali za čarodějnici, jelikož se její chování odlišovalo od ostatních a svým vzhledem probouzela v jiných lidech strach.
Zanedlouho v nedaleké vesnici propukl požár a vesničané si byli jisti, že ho způsobila tajemná žena. Rozlícený dav ji tedy ukamenoval. Těsně před svojí smrtí, dle legendy, stihla ještě statek proklít. Od té chvíle se prý měli začít dít zvláštní, snad i nadpřirozené, jevy.

Statek vlastnilo mnoho lidí, avšak nikdo z nich na něm nevydržel příliš dlouho. Obyvatelé budovy prý přicházeli o rozum a několik z nich i spáchalo sebevraždu. Otázkou jen zůstává, zda-li je to vinou dávného prokletí, nebo si jen odlehlost domu a trýznivá osamělost zahrávala s lidskou myslí.

Ovšem strašidelná povídačka o zlé čarodějnici a duševně choří majitelé nejsou jediným děsem minulosti statku. Ta nejděsivější událost se váže k roku 1991 – tehdy si statek pronajal muž se jménem Ivan Roubal.

(Zdroj fotografie: https://www.denik.cz/z_domova/vrah-roubal-prohral-spor-o-stahovaci-puncochy.html) 

Jednalo se o bezcitného sériového vraha, který své ohavné činy spáchal právě na statku Pohádka. Někteří obyvatelé nedalekého Čachrova tvrdili, že tento muž na ně působil slušně, jako každý jiný běžný občan. Byli v šoku, když se dozvěděli o jeho ohavných skutcích!
Roubal se chlubil až sedmi vraždami, avšak jelikož dvě těla nikdy nebyla nalezena, bylo mu prokázáno „pouze“ pět. I tak byl odsouzen na doživotní pobyt ve vězení.

Jelikož já mám obrovskou zálibu v tajemných, až téměř hrůzostrašných místech, statek Pohádka byl jednoznačným návrhem pro sobotní procházku.

Stojí na odlehlém místě. Obklopuje ho široká louka a hluboké lesy. Výhled na kopcovitou Šumavu se táhne kam až oko dohlédne a s tátou uvažujeme, jak nepřístupné toto místo musí být v krutých, nejledovějších zimních měsících.

V nejbližším okolí chaty se nalézají ruiny prken a střechy a všemožného nepořádku. Že by pozůstatky jiného statku, který dnes už nestojí? Nebo jenom zbytky zničených částí prokletého statku?

Po celou cestu k tomuto stavení jsem se domnívala, že po statku zbyly pouhé ruiny, z nichž by bylo těžké poznat, že se kdysi jednalo o budovu, ale byla jsem mile překvapena. Přestože hodně částí domu už chátrá a procházet skrz půdu je až životně nebezpečné, stavení je v relativně dobrém vztahu, přihlédneme-li k faktu, že statek na louce stojí od 16. století. 🙂

Pokud se do budovy vejde otvorem, který kdysi sloužil jako dveře (divili byste se, jak těžké je v současném stavu chaty rozpoznat, zda-li to bývalo okno či dveře!) můžete po pravé straně vidět dřevěné schodiště, vedoucí na půdu. Schůdky jsou malé a strmé, vystupovalo se po nich obtížně.
Na půdě se dá chodit pouze po prknech, podpírající podlahu půdy, která se propadla očividně už před mnoha lety.

Vedle schodiště na půdu je malý otvor, jimiž se dá projít do velké místnosti. Samozřejmě se všude povalují kameny a odpadky, které tu zanechali občasní návštěvníci.
Stěny se loupají. Na mnoha místech jsou pokryté barevnými graffiti, které na takovém místě působí značně nepatřičně.

Po odchodu z této místnosti jsem se dala do prozkoumávání těch dalších.
Prošla jsem drobným pokojem, jehož podlaha už také jistě pamatovala lepší časy, do dalšího. Ponurost místa doplňovaly oloupané zdi a povalující se kameny a prkna.

Poslední místnost, kterou jsme s tátou navštívili před tím, než jsme statek opustili, byla tato (fotky vidíte níže). Malá, čtvercová, nebylo na ní v podstatě nic zajímavého, ovšem důvod, proč ji zmiňuji, zde je.
Na jednom ze dvou oken totiž ležely jelení parohy. Když jsme je našli, ležela na nich notná vrstva prachu, tudíž jsme předpokládali, že na tom místě dlí již delší dobu.

Potom tam dorazila cizí, asi pětičlenná rodina, takže jsme se nechtěli zdržovat o moc déle, než bylo nezbytné pro pořízení fotek.

Naše pouť pokračovala lesní cestou do Čachrova (předtím jsme přišli opačným směrem), odkud jsme zamířili k vesničce vzdálené asi šest kilometrů, kam měl přijet vlak, mířící zpět do našeho města. 🙂

Den jsem si náramně užila. Na statku vládla tajemná atmosféra. Dokud k budově nepřišli ti další lidé, nebylo slyšet ani živáčka, pouze pěv ptáčků. Užívala jsem si místo, pamatující masakr, a přemýšlela o věcech, které se tu děly.

Pokud někdo přemýšlí o výletu na Šumavu, rozhodně doporučuji statek Pohádku navštívit!