„Jak já ho nenávidím!“ zakvílela Olivia teatrálně vysokým hlasem, až se po ní kolemjdoucí pootočili s nesouhlasně zakaboněnými pohledy. Poté pokračovala o poznání tišším, leč neméně rozrušeným tónem: „On je takový idiot, Désirée, to si ani neumíš představit!“

Právě jmenovaná dívka se rozpačitě zasmála. „To víš, Samuel je… Samuel. Je prostě svůj a ty ho nemůžeš jen tak změnit. Teda, chci jenom říct, že je cílevědomý. Co je na tom špatného?“ Désirée se podrbala na zátylku, přičemž si omylem rozcuchala svou pracně upravenou záplavu tmavohnědých loken. „Občas to sice přehání, ale věřím, že je v nitru dobrý člověk.“

„Dobrý člověk, dobrý člověk,“ hudrovala první z dvojice kamarádek, a přitom divoce máchala hubenýma rukama, „to možná jo. Ale tys nebyla u toho, když mi vysvětloval, že se stane světoznámým umělcem, že bude dokonalý, úžasný, a bůhvíco ještě! Mám ho ráda, Désirée. Skutečně.“ Olivia si teskně povzdechla a bezděčně se otočila na siluetu třípatrové budovy z chladně šedé žuly, která za jejich zády pomalu mizela. „Jenomže je těžké přiblížit se k tomu, co je v něm dobré.“

„Nechápu, co na něm vidíš…“

Na okamžik se rozhostilo poklidné ticho naplněné hloubáním. Oliviiny oči se zakalily stínem prázdnoty. „Vlastně nevím. Je na něm něco zvláštního. Něco zajímavého, chápeš? A já prostě nevím, jak přijít na jiné myšlenky.“

„Co třeba zítřejší výstava?“ nadhodila Désirée téma, které je vnitřně sužovalo, a které se obě snažily opatrně obcházet. Až do téhle chvíle.

Olivia popuzeně pohodila zlatavou hřívou a zle se na nejlepší kamarádku zaškaredila. Skupina amatérských výtvarníků, mezi něž se dívky řadily, měla na zítřejší den dlouho naplánovanou vernisáž v jedné malé, leč značně známé galerii. Tahle událost, o níž se netrpělivě šuškalo už celé měsíce, měla být prvním krůčkem k potenciálně úspěšné kariéře. Pozitivní ohlasy mohly jedince vyzdvihnout do nebeských výšin, zatímco negativní kritika naopak zakopat hluboko pod zem. Nebylo proto divu, že ani jedna ze zmíněných dívek z téhle události neskákala radostí. Spíš než nadšení, vyvolávala výstava ve skálopevných introvertkách nervozitu, nejistotu a pochyby.

„Ani mi o tom nemluv,“ zabručela, „zítřek bude hrozný.“

Désirée s lhostejně přivřenýma očima pokrčila rameny. „Já se už dostala do fáze, kdy je mi jedno, jak to dopadne, hlavně, ať už je to za mnou.“

„Ale mě nejde o sebe! Dělám si starosti o Samuela!“

Nebylo žádným tajemstvím, že ambiciózní chlapec, jenž tak upoutal Oliviin zájem, nepatřil zrovna k nejtalentovanějším členům jejich seskupení. Ba právě naopak! Nebylo dne, kdy by se na jeho výtvory nesnesla prudká kritika vždy nevrlého učitele Chevaliera. Jediným důvodem, proč se se svým koníčkem dostal tak daleko – a to se jejich současná situace ani za žádnou dálku považovat nedala – byla velmi příznivá finanční situace jeho rodiny. Samuelovi rodiče, kteří se pohybovali v nejvyšších kruzích pařížské společnosti, byli ochotni platit vyhlášené škole nehorázné částky pro to, aby tam jejich syn mohl studovat. A třebaže mu ze strany profesora Chevaliera bylo neustále něco vytýkáno, on žil v domnění, že je pouze nepochopeným jedincem se složitou, ovšem talentovanou duší. Často se tento mladý muž nechával slyšet, že jednoho dne to všem ukáže, jednoho dne všechny překvapí, a že na nadcházející výstavě vytře všem zrak.

„Ten kluk potřebuje srážku s realitou jako sůl!“ oponovala Désirée mírně a ledabyle zkontrolovala čas na mobilu. Blížila se osmá. „Musíme si pospíšit. Znáš moje rodiče.“

Blondýnka pokývala hlavou a dál nic neříkala.

Neuplynulo ani deset minut, a dvojice nerozlučných kamarádek se loučila. Vyprázdněnou ulicí, zahalenou do hávu jarního příšeří, se rozezněl tmavovlásčin bezstarostný hlas: „Tak zítra! A neboj se, všechno dobře dopadne. Uvidíš. To ti přísahám…“

„Na vlastní život?“ ušklíbla se světlovláska potměšile.

„Na vlastní život.“ Vzduchem se rozezněl zvonivě melodický smích kudrnovlásky. Věnovala Olivii poslední povzbudivý úsměv a zmizela v útrobách několikapatrového domu. Kdyby bývala věděla, jaké pozdvižení se v následujících dnech mělo přihodit, nikdy by ta slova nevypustila z úst.

A přitom zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco neočekávaného. Jakmile se ručičky hodin přiblížily k osudné páté hodině, kdy měla jejich vernisáž začít – a že ta chvíle nadešla rychleji, než by si kdy obě dívky pomyslely – Désirée i Olivia už nervózně přešlapovaly v naplněné hale a naslouchaly krátkému proslovu nerudného pana Chevaliera.

Zatímco Désirée upírala pohled na jejich kantora, ten Oliviin pravidelně sklouzával k vysokému chlapci s věčně rozcuchanými světlohnědými vlasy. Stejně jako vždy, i nyní se tvářil nezúčastněně, jako by pohledem v zelenomodrých očích naznačoval, že se ho ta šaráda okolo vlastně vůbec netýká. Přesto se mu v nich dnes zračila i jiná emoce – netrpělivost doprovázená plamínkem nadšení.

Přes rty jí bezděčně přejel úsměv. O čem asi tak přemýšlí? Překvapuje mě, že se tváří tak klidně. Jakákoliv zmínka o jeho obrazu mu může pomoci, ale zároveň i strašlivě uškodit… Olivia, stejně jako každý jiný, moc dobře věděla o jeho touze stát se uznávaným malířem, a přála mu to víc než komukoliv jinému na světě. Cítila nervozitu za oba dva najednou.

Hlas pana Chevaliera umlkl, načež se všichni přítomní roztrousili po třech podlouhlých bělostěnných místnostech, které galerii tvořily.

„Tak co, holky?“ zazubil se na ně v jednu chvíli Samuel a nenápadně se k nim přikradl. „Jak se vede? Jste nějak potichu.“

Olivia se zarděla a skousla spodní ret v automatickém gestu, ke kterému se ubírala pokaždé, když si nebyla jistá sama sebou a svými myšlenkami. „No…“ protáhla a uvažovala, co by měla odpovědět. „Ale to nic. Co ty? Podařilo se ti obraz dokončit včas?“

Na tváři mladíka se objevil široký úšklebek. „Nakonec jsem se rozhodl sem dát jiný dílo.“

Olivia si s Désirée vyměnila překvapený pohled. Obě dvě se domnívaly, že vystaví malbu, na níž pracoval během hodin profesora – tu, za kterou se od něho dočkal pouze posměšku.

Aby taky ne. Koneckonců, dává to smysl, že sem dá něco povedenějšího. „Můžeme ho vidět? Jsme hrozně zvědavý.“

„Už jsem se bál, že se nezeptáš.“

Provedl je přes celou galerii až k úplně poslední místnosti, kde se nenacházelo příliš lidí.

„Támhle!“ Samuel natáhl ruku ke stěně naproti dveřím. Nedočkavá Olivia se okamžitě zaměřila na jediné plátno, které na ní viselo. Všudypřítomné ticho rázem protnulo její okamžité zalapání po dechu. Taková nádhera! Ani netušila, na co se to vlastně dívá. Před ní se rozprostíral obrovský obraz, rozhodně větší než kterýkoliv jiný ze zdejší výstavy, a na něm se skvělo to nejkrásnější dílo na světě. Olivia se nepovažovala za žádného profesionála, ale ani na vteřinu nepochybovala o tom, že to je vrcholem veškerého umu lidstva. Hleděla na úžasnou malbu, z části realistickou, z části fantaskní a provedenou tak, že přestože se na ní vyskytovaly veškeré odstíny duhy, žádná z barev nepůsobila nepřirozeně či nepatřičně. Všechno do sebe dokonale zapadalo. Jak probouzející se jarní příroda, tak i teplými odstíny hořící obloha, a stejně tak i abstraktní tvary, které celkový dojem pouze doplňovaly do dokonalosti.

„Same, jak jsi…?“ vydechla Olivia ohromeně.

Při letmém mrknutí na svou kamarádku si Désirée uvědomila, že její tvář o poznání zesinala. A i když se v nebesky modrých očích zrcadlil svatý obdiv, doprovázela ho i nervozita.

„Tos… tos nenamaloval ty, že?“

Na tuto otázku se chlapec jen zamračil, ovšem hrdost z jeho pohledu nemizela. „Ts! To si myslíš, že bych podváděl…? Samozřejmě, že jsem autorem já!“

„Nezlob se na mě, Samueli,“ vložila se do toho brunetka, „i když já nesouhlasím s řečmi Chevaliera, že nemáš žádný talent – protože každý z nás je alespoň trochu nadaný – všem nám je jasné, že něco takového…“ pohodila rukou směrem k obrazu, „by nenamaloval ani Monet, natožpak ty.“

„Beru to jako lichotku.“ Sam se zasmál a odhalil perlově bílé zuby. „Ale budiž. Nevěřte mi. Můžu vám ukázat svá další díla. Přijďte zítra ke mně domů a já vám to dokážu. Jste zvány samozřejmě obě.“ Navzdory obsahu jeho slov, oči mu směřovaly především k Olivii.

Pokračování rozhovoru utnuli příchozí návštěvníci, kteří začali připlouvat do poslední místnosti. Hloučky se shromažďovaly u Samuelova díla a všichni z něho byli paf úplně stejně, jako předtím dvojice kamarádek.

„Hrome,“ zaklela Olivia a nakrabatila obočí. „Co teď? Désirée, myslíš si, že to namaloval on?“

Oslovená rozhodně prudce zavrtěla hlavou, až se kudrliny na její hlavy roztřásly do všech stran. „Promiň. Já vím, že ho máš ráda. Ale uznej! Tohle prostě nemohl udělat on. Olivio, přece tomu sama nevěříš!“

„Nejspíš máš pravdu,“ přitakala plavovláska zarmouceně, „ale…“ V očích jí náhle zaplápolalo odhodlání. „Ne, to není možné. Samuel by se nechlubil cizím peřím. Chápu, že se chová občas jako pitomec, ale tohle prostě není jeho styl!“

Désirée našpulila rty. Zoufalý pohled v očích nejlepší kamarádky jí našeptával, aby na její slova dala. Na druhou stranu, moc dobře věděla, že všichni lidé jsou schopni horších věcí, než si poněkud naivní Olivia myslela.

„Je to zkrátka záhada.“

„Hm,“ pokrčila brunetka rameny, „tak prostě přijmem jeho pozvání, a uvidíme, co nám ukáže.“

A jak se domluvily, tak i udělaly. Následujícího dne dvojice stanula před monumentální sídlem v půl sedmé večer. Původně se dohodli už na šestou, avšak cesta jim zabrala více času, než původně předpokládaly.

„Snad se nebude Sam zlobit,“ obávala se Olivia, která se samou nervozitou celá chvěla. „Nesnáší lidi, kteří chodí pozdě.“

„Prosím tebe,“ zakoulela Désirée očima. „Sam by měl v první řadě pochopit, že ne každý bydlí v obrovitánské vile, stvořené jako pro královskou rodinu, a ne každý si může dovolit soukromého řidiče, který by ho odvezl kamkoliv jenom na lusknutí prstů. A veřejná doprava zkrátka občas mívá zpoždění. Pokud není tvůj milý schopen porozumět ani takto jednoduché věci, není to pro tebe ten pravý.“

Olivia popuzeně cosi zabručela, avšak nic nenamítala. Společně se svou tmavovlasou společnicí prošla skrz otevřenou mřížovanou bránu. Štěrkovitá pěšina, klikatící se přes rozlehlou zahradu jako zkroucené hadí tělo, je dovedla až k hlavnímu vchodu dvoupatrového sídla, které spíš než útulný domov, připomínalo královský palác. Alabastrově bílá omítka se leskla v posledních paprscích zapadajícího slunce. Sklo oken, vysázených do dvou dlouhých řad, se třpytilo jako démanty. Už na první pohled budil dojem luxusu a chladné okázalosti – byl to ten typ domu, o kterém sní většina lidí. O kterém se však většině z nich může jenom nechat zdát. A o kterém zlí jazykové tvrdívají, že ho žádný lidský tvor nemůže získat poctivou prací.

Dlouhou chvíli poté, co Désirée stiskla zvonek, se nic nedělo. Táhlá melodie značící čekající hosty za dveřmi se táhla osamělými prostorami, dokud úplně nezmlkla.

Kamarádky si vyměnily udivené pohledy. Olivie popuzeně pohodila zlatavou hřívou a s mírně staženým obočím znovu zazvonila. Výsledek se však moc nelišil od přechozího pokusu.

„To je divný,“ okomentovala to nakvašeně a rozhlédla se okolo sebe, zda nezahlédne mladíka skrývat se v zahradě. „Sam nás přece pozval. A sice jdeme o něco později, ale rozhodně ne o moc.“

„Samuel sám říkal, že má dlouho školu, tak abychom přišly spíš k večeru,“ poznamenala Désirée trefně a odfrkla si. „A teď nás ignoruje.“ Když se umělkyním nepoštěstilo ani napotřetí, tmavovláska se otočila na patě a užuž se chystala k odchodu s myšlenkou, že je Samuel Bouchard namyšlený idiot, avšak její kamarádka se nemínila vzdát tak lehce.

„Tak to tedy ne!“ rozčertila se blondýnka a zkusmo vzala za kliku. Byl to jenom pokus. Pouhý akt zoufalosti a rozzuřenosti vůči klukovi, který se tak lehce dostal k jejímu srdci. Olivia jednala unáhleně, nikdy by do cizího příbytku bez dovolení nevstoupila, a předpokládala, že jsou domovní dveře stejně zamčené. Ty se však k jejímu ohromnému překvapení se strašidelným zaúpěním otevřely.

Désirée vykulila oči. „Co to vyvádíš?“

Nevnímajíc, vstoupila do honosné předsíně a s myšlenkou, že se asi zbláznila – posledním stínem své příčetnosti – hlasitě zvolala Samuelovo jméno.

„Same, já vím, že tu jsi! Sám si nás pozval. Není hezký nechat návštěvu čekat.“ Vzpurně překřížila paže přes prsa a čekala na odpověď, která ovšem nepřicházela. „Hej!“ Vzhledem ke skutečnosti, že Olivia jeho sídlo již v minulosti navštívila, vydala se automaticky směrem k jeho pokoji v horním patře. „Hej, já vím, že jsme přišly později,“ drmolila, „ale nemusíš nás ignorovat.“ Do hlasu nešťastně zamilované dívky se vloudil smutek. „Pochop, autobusy občas mívají zpoždění… Samueli?“ Zatímco své pocity chrlila bez přestávky a se zarputilým rozhořčením, chlapcovo jméno pronesla mnohem slaběji, takřka neslyšně. Znenadání se do jejího nitra vkradla úzkost a posvátná hrůza z toho, co právě udělala. Vždyť se vkradla do cizího domu, proboha! „Do háje, to si ho snad odnesl čert?“ zabručela si sama pro sebe.

Navzdory varovným myšlenkám vykročila vpřed, míříc do pokoje svého milého. Jako by ji k té komnatě vábila neznámá síla a do ucha jí šeptala: „Jen jdi, jdi tam! Vždyť tě Samuel stejně pozval. Nebo se snad nechceš dozvědět víc o jeho malířských schopnostech?“

Olivia se otočila přes rameno, jenže nikoho jiného, než tiše našlapující Désirée tam nespatřila. Že by snad už opravdu blouznila? Hlas švitořící v její mysli se ale zdál tak reálný!

„Co to sakra děláš, Olivio?“ zasyčela Désirée. Kudrnatou hlavou znepokojeně otáčela do všech stran a snažila se zjistit, jestli doma přeci jenom někdo není. „Uvědomuješ si, že nemáme žádný racionální důvod tady být?“

Ale Olivia jako by svou kamarádku neslyšela. V azurových očích se zablesklo odhodlání a jako zhypnotizovaná kráčela potemnělou podlouhlou chodbou. Vládlo tam hrobové ticho, přerušované pouze pravidelným krokem dvou pozvaných, leč nevítaných hostů. Z oken, které dvojice míjela, probleskovalo načervenalé večerní světlo.

„Liv, nemyslím si, že je to dobrý nápad…“

Pochyby nebyly vyslyšeny. Dívka nedočkavě natáhla ruku ke klice od vchodu do Samova pokoje. Naposled si v duchu dodala odvahy a tvrdohlavě vstoupila do chlapcovy komnaty. Désirée chvíli váhala a rozhlížela se po chodbě, v níž osaměla. I přesto, že její kamarádka byla od ní vzdálená pouhých pár metrů, čelo jí orosil studený pot.

Proboha, do čeho jsem se to pustila? Připadalo jí, jako by divoce bušící srdce mělo každou chvíli vyskočit z hrudi a rozprsknout se ve stříkanci krve po smetanově bílé stěně. Jak děsivá představa! Brunetka se otřásla odporem. Něco jí na tomhle domě strašně vadilo. Necítila se zde příjemně a to jediné, co si přála, bylo odtud co nejdřív vypadnout. Jen kdyby si Olivia trochu pospíšila… Désirée se štítila jít prozkoumávat soukromé věci někoho cizího. Ale mohla tam snad svou nejlepší kamarádku, člověka, jenž jí tak moc pomohl a za každé špatné situace bezmezně podpořil, nechat samotnou?

Podrážděně si povzdechla. „Co tam děláš tak…“

Svou otázku nedopověděla. Dřív, než ji stihla dokončit, atmosféru proťal hrůzou naplněný výkřik. „Krev! Pomoc! Krev! Vražda!“ ozvalo se ihned poté, neméně hlasitě. Zdálo se, že v každém následujícím slově se ozývala ještě větší hysterie než v tom předchozím. O pár vteřin později se vyklopýtala Olivia zpět na chodbu, ve tváři naprosto bledá. Nataženou rukou ukazovala na pokoj. „Krev! Je tam k-krev!“ Blondýnka krok po kroku couvala a třeštila oči na dokořán otevřené dveře.

„Co?“ povytáhla Désirée obočí. Zvědavost ji přemohla a opatrně, jako by se obávala jakési neviditelné příšery, nakoukla dovnitř. Obdélníková komnata s vchodem na boční straně byla ponořena do melancholického příšeří a prozrazovala, že její majitel neoplývá smyslem pro pořádek. Nábytek ze světlého dřeva pokrývala vrstva prachu, postel byla neustlaná, po zemi se válely hromady špinavého oblečení – a nejenom ty. Leželo tam i spousta zmuchlaných papírů, nepovedených náčrtků.

Naproti dveřím stál u vysokého okna stojan s plátnem. K němu vedla pomyslná cestička označená velkými rudými skvrnami. Désirée napadlo, že se jedná pouze o rudou barvu a Olivia jen zbytečně panikařila, ale jakmile se podívala blíže, zjistila, že se opravdu jedná o krev. Žaludek se jí sevřel.

Něco ji však přeci jenom donutilo zůstat. Kudrnovláska udělala pár kroků k malířskému plátnu. Vynaložila veškeré úsilí, aby se ničeho nedotkla a aby všechny věci zůstaly v naprosto stejném stavu jako před jejich příchodem, a nahlédla na Samuelův rozpracovaný obraz.

Zalapala po dechu. Dílo zobrazovalo mistrovsky načrtnutou tvář zhruba třicetiletého černovlasého muže na pozadí krvavě rudém – doslova. Désirée si musela přikrýt ústa, aby nezaječela nebo se nepozvracela. Samuel, nebo kdokoliv, kdo obraz maloval, použil pravou krev.

To však nebyla jediná věc, která ji děsila. Detail, který dokonale upoutal její pozornost hned napoprvé, byly dokonale vyobrazené temné, krví podlité oči portrétovaného. Vypadalo to, jako by malba opravdu žila – muž ji propaloval mrtvým, pološíleným pohledem. I navzdory tomu nedokázala jen tak odtrhnout zrak.

Že by byl autorem doopravdy Sam? uvažovala. Velmi rychle se dovtípila, že taková možnost nepřichází v úvahu – chlapec, jenž byl neustále peskován za různé chyby, se zkrátka nemohl naučit tak rychle malovat lépe než Da Vinci. Muselo za tím stát něco jiného…

Kdo ví, jak dlouho by tam dívka stála, kdyby ji z toku myšlenek neprobudil Oliviin hlas.

„Pojď,“ zakňučela. „Je pozdě.“

A skutečně. Když Désirée zdvihla pohled k oknům, uvědomila si, že slunce již téměř zcela zapadlo za obzor. Beze slova přikývla a nechala se plavovláskou táhnout pryč z toho prokletého pokoje. Nechala záhadu záhadou a opustila stavení jednou pro vždy. Dívky odcházely dokonce tak rychle, že přehlédly čtyři temné siluety v koutu chodby, jíž míjely.

Záhada začala být ještě záhadnější ve chvíli, kdy ji a ostatní z umělecké skupiny vyslýchali detektivové, zabývající se případem podivného zmizení mladého chlapce. Protože když prohledávali Samuelův dům, nenašli žádnou krev.

Žádný obraz.