Ahoj, už dlouhou dobu jsem nic nepřidala na svoje stránky, což mi přijde trochu škoda, takže jsem si řekla – proč tuto chybu nenapravit? 🙂

Dneska tu nejsem se svým příběhem, povídkou, ani kresbou. Podle názvu jste už určitě uhodli, že se bude jednat o jakési zhodnocení, či recenzi, jedné nedávno publikované knížky. Její příběh mě tak nadchl a naplnil tolika pocity, že jsem se je rozhodla sepsat a podělit se o ně s vámi.

Samozřejmě se jedná o Světla nad močálem. Český příběh v žánru urban fantasy, jehož autorka Lucie Ortega s ním vyhrála v literární soutěži Hvězda inkoustu, kterou každoročně pořádá nakladatelství Fragment.

Poznámka: Recenze pochopitelně obsahuje spoilery. Pokud jste knihu ještě nečetli, nebo ji máte rozečtenou a vyzrazení důležitých zápletek vám vadí, raději si článek nechte na později. 🙂

Na úvod musím vyzdvihnout naprosto dechberoucí obálku. Vím, je to maličkost, která samotný obsah nijak neovlivňuje. Stokrát omílané rčení „Nesuď knihu podle obalu!“ jsme už určitě všichni slyšeli. Nicméně si nemohu pomoci; pokaždé, když má kniha i krásné grafické zpracování, je to jenom plus navíc. Jako člověka, který se o kresbu, malbu, i jiné kategorie výtvarného umění zajímá, mě to vždycky potěší.

Zároveň je nepopiratelnou skutečností, že potenciální čtenář se vždycky napoprvé setkává právě s přebalem a názvem. Myslím, že nemluvím pouze za sebe, když konstatuji, že jakmile mě nepřiláká obálka, anotaci si většinou ani nepřečtu. A pokud váhám, jestli si knihu mám nebo nemám koupit, grafika může představovat rozhodující faktor.

Světla nad močálem jsou krásným příkladem, že úchvatná ilustrace pozvedne dobrou knihu na mnohem vyšší úroveň.

A o čem samotný příběh pojednává? Kniha vypráví o Leně, dívce, která kvůli řadě důvodů spáchala sebevraždu, a následně se stala navkou, takovou bludičkou začátečnicí. Aby se mohla stát plnohodnotnou bludičkou a přidat se navždy ke své rodině v močálech – což si přeje víc než cokoliv jiného – musí utopit člověka. Na tento ne úplně jednoduchý úkol má celkem sedm let, ale jak už anotace napovídá, okolnosti na večírku, pořádaném bohyní Moranou a Kostějem Nesmrtelným, naberou nečekaný směr. Lena se dostane do sporu, načež ji bohyně zimy a smrti potrestá. Svého cíle musí dosáhnout za pouhých sedm dní. Pokud to nedokáže, buď se vrátí do světa lidí, nebo poputuje do slovanského podsvětí, plného utrpení a bolesti. Lena si za svou oběť vybere Lukáše Valentu, mladého muže, který má v plánu močál, domov bludiček a jiných bytostí, zničit, aby na místo něj mohl postavit penzion a těžit rašelinu. Kdyby se jí ho podařilo zabít, sejme dvě mouchy jednou ranou – nejenom, že dokončí svou proměnu, ale také zachrání svůj domov a rodinu…

Musím se přiznat, že Lena byla velmi zajímavá postava. Ze začátku mi nebyla moc sympatická – a i během čtení se vyskytly chvíle, kdy bych jí nejraději jednu vrazila. Pravda, trochu iritující to bylo, nicméně zastávám názor, že čtení je hlavně od toho, abychom mohli nahlédnout do srdcí jiných lidí, kteří se od nás liší, a pochopit jejich pohnutky. Číst o někom, kdo je jiný, zvláštní, zlý, poťouchlý, arogantní, nebo otravný, nás může posunout. Neměli bychom zatracovat nějakou knihu jenom proto, že nám hlavní hrdina nesedl. Hlavním cílem knih není najít si nejlepšího kamaráda, kterému budeme držet palce, nýbrž na chvilku se vkrást do života někoho jiného a snažit se ho pochopit – alespoň z mého pohledu.

Lena mi občas připadala hodně odsuzovačná, generalizující – stěžovala si na společnost, na lidstvo, aniž by si uvědomila, že i ona sama je jeho součástí. (Tedy, byla, než se z ní stala navka.) Líbilo se mi, že na začátku každé kapitoly byly úryvky z jejího lidského života. Krásně to vykreslovalo její charakter a myšlenkové pochody, které mi připadaly leckdy až arogantní. Jako by ze sebe dělala něco víc. Připadalo mi, že se snaží distancovat se od zbytku lidské společnosti, s níž nechce mít nic společného, aniž by se zamyslela, co ona sama udělala pro to, aby byl svět krásnější. Zkráceně řečeno, je typem člověka, který je mně osobně extrémně nesympatický.

Jedním slovem by se dala popsat jako zahořklá. To však není nic divného, když vezmu v potaz, čím vším si prošla, a jak chladně se k ní její matka chovala.

V průběhu příběhu si však prochází jistým vývojem. O tom, co na začátku považovala za samozřejmé, na konci pochybuje. Přemýšlí o sobě, o světě, o lidech kolem sebe hlouběji. To je něco, v čem mě tato kniha velice potěšila. Ukazuje vývoj Leny a její psychické stránky. V tom tkví její zajímavost.

První polovina knihy plynula naprosto přirozeně, což znamená, že nebyla ani moc rychlá, ani moc pomalá – tempo se ubíralo tak akorát. Magické popisy mi umožňovaly pořádně se ponořit do příběhu a vychutnat si kouzelnou atmosféru močálu, i jeho obyvatelů.

I vztah Leny a Lukáše si procházel určitým vývojem a mně se to zamlouvalo. Bylo znát, že i když se ho Lena chystá zabít, jisté slabosti pro tohoto mladíka se ubránit nedokáže. Působili jako velmi dobří přátelé, z nichž by se postupem času mohlo stát i něco víc.

Bohužel, druhá polovina knihy, kde se hlavní postava se svou nejlepší kamarádkou Korou dostala do Temného Navu, ve své dobře naběhnuté kvalitě znatelně poklesla. Přibylo na akci a dramatu, tempo příběhu zrychlilo, ale já už si příběh tak moc neužívala. Prostředí působilo skoro až překombinovaně, jako by se autorka snažila vložit do podsvětí co nejvíc šokujících výjevů, aby ukázala, jak tam Lena strašlivě trpí. A ano, u pekla člověk tak trochu očekává, že se v něm budou odehrávat nevýslovné útrapy. Avšak David ve věži, lidipožírající nestvůry, závod v bažině, past s ledňáčkem… Těch prvků bylo na můj vkus až moc. Myslím, že příběhu by rozhodně neuškodilo, kdyby některý z nich byl vynechán – právě naopak. Závěr by mi možná pak nepřipadal tak zbrklý.

Další věc, co musím vytknout, je „milostná linka“ mezi Lenou a Nemojem – dá-li se tedy vůbec o nějaké milostné lince mluvit.

Můj hlavní problém spočívá v tom, že jsem Nemoje od začátku nebrala jako objekt romantického zájmu. Ani by mě nenapadlo, že by mezi ním a Lenou mohlo něco proběhnout. Brala jsem ho jako hlavu rodiny bludiček, možná i jako jejich „vůdce“, nebo dokonce i trochu jako otce, rozhodně jsem ho však nepovažovala za potenciálního přítele. Od začátku ho tak autorka neprezentovala – a pak najednou bum! První náznaky, že by se mohli dát dohromady, byly tady. Nemile mě to překvapilo, a dalo by se říci, že mě to až zklamalo. Tak schopná autorka má určitě na víc než na levnou romantiku bez špetky chemie.

Vývoj vztahu Nemoje a Leny byl strašlivě krátký, neměli v knize příliš společného prostoru a čtenář tak nedostal žádnou šanci si k němu vytvořit pouto. Právě kvůli tomu mi to náhlé vzplanutí Lenina srdce k Nemojovi připadá tak nerealistické.

To už by se mi mnohem více zamlouvala romantika mezi Lenou a Lukášem. Kniha jejich společně strávený čas popisuje mnohem víc, mnohem lépe a dává více prostoru ke společnému sbližování. Nicméně musím podotknout, že jsem hodně ráda, že milostné zápletce (ať už s kýmkoliv) nebylo ponecháno tolik místa a vyskytovala se tam pouze okrajově. Příběh se točí okolo důležitějších témat a to poslední, co potřebuje, jsou tuctové romantické scény.

Přiznám se, že ačkoliv jsem si myslela, že vím, jak kniha dopadne a nic jiného neočekávala, autorka mě mile překvapila. Závěr, kdy se Lena dostane zpět do lidského světa a probudí se v nemocnici, mě opravdu zaskočil – v dobrém slova smyslu. Já mám slabost pro konce, které ve čtenáři probudí pochyby o tom, co se celou dobu dělo. Stalo se to doopravdy? Nebo to byl jenom sen dívky v kómatu? To už je na každém, aby si na tyto otázky odpověděl. Netuším, jestli se chystá pokračování, ale vůbec by mi nevadilo, kdyby příběh zůstal ohraničen jednou knihou. Je sice pravda, že bych si ráda přečetla, jak to s Lenou, Lukášem, Nemojem a ostatními bude pokračovat dál, ovšem trochu se bojím, aby případný druhý díl nezkazil kouzlo a sílu celého děje.

Abych to shrnula, knížka má pár much, avšak jako celek funguje na výbornou. Musím ocenit i to, že se v příběhu vyskytují i určitá zamyšlení nad vážnými problémy dnešní doby – ekologie, společnost, okrajově dokonce i feminismus. Díla, kam sám autor vloží určité myšlenkové pochody a vlastní názory, vždy působí jinak. Dodávají příběhu osobité kouzlo, které naprosto zbožňuji i přesto, že se s některými názory nemusím úplně ztotožňovat.

Světlům nad močálem bych dala 7 hvězdiček z 10. Dvě jsem ubrala kvůli „romantice“ mezi Lenou a Nemojem, tu třetí za příliš uspěchanou druhou část knihy.

Co si o této knížce myslíte vy? Pokud jste jí četli, budu moc ráda, když se mi se svým názorem podělíte do komentáře. Můžeme případně rozjet nějakou slušnou diskuzi. 🙂