Seděla ve vlaku a skelným pohledem pozorovala ubíhající krajinu schovanou pod rouškou noci. Víčka klesala, jako by snad vážila tuny. Bylo těžké odolat nutkání ponořit se do říše snů.
Celý měsíc každodenně pilně studovala, každý večer seděla vzhůru nad sešity až do ranních hodin a to se podepsalo na jejím rozpoložení i vzhledu.
Pleť, kdysi opálená od horkých paprsků slunce, které v její zemi neustále prahlo, pobledla do nejsvětlejších odstínů bíl. Pod hluboce posazenýma smaragdovýma očima se rýsovaly tmavé kruhy. Černé vlasy se leskly mastnotou, čas na dlouhé mytí nebyl. Dokonce zhubla i pár kilo.
Za okny se veškeré okolí utopilo ve tmě. V okně se odrazila Rafaelina podobizna a ona na ni na okamžik upnula zrak.
Jemné houpání vlaku ji uspávalo, ona se však spánku bránila ze všech sil. Bála se, že pokud jenom na chviličku zamhouří oči, přejede zastávku, kde má vystupovat. Samozřejmě měla ještě skoro hodinu čas, ale důkladná a starostlivá dívka nenechávala nic náhodě. Cesta zpátky by byla obtížná a zdlouhavá.
Rafaela naslouchala jemné melodii, která se linula ze sluchátek v jejích uších. Uklidňovala ji. Nebylo to rozhodně poprvé, co by šestnáctiletá dívka cestovala z internátu domů poprvé, ale ještě nikdy nejela vlakem v tak pozdních hodinách.
Žádný neklid necítila, snad jen lehké otrávení z únavy.
Netrvalo dlouho a i přes veškerou svou snahu cestovatelka upadla do hlubokého, neklidného spánku. Sny měla mihotavé, blikající a z většiny si ani nepamatovala, co se v nich událo.
Rafaela si ani nevzpomínala, co přesně ji probudilo. Jediné, co věděla, bylo to, že po probuzení vlak stál a v celém vagónu nebylo ani živáčka. Polekala se, protože věděla, že se stalo přesně to, čeho se obávala ze všeho nejvíc.
Černovlásce srdce bilo tak rychle, až se bála, že se jí otevře hrudník a vyskočí z něho jako kašpárek z hrací krabičky. Venku byla stále tma. Rafaela zkontrolovala hodinky, které ukazovaly přesně půlnoc.
‚Jak z nějakýho hororu,‘ pomyslela si trochu pobaveně a trochu vyděšeně. Popadla svůj batoh, ležící doteď vedle ní a pomalu opustila kupé. Napřed se poohlídla okolo sebe, zda přece jenom nenajde dalšího cestujícího. Jelikož se tak nestalo, vyšla dívka z vlaku ven a rozhlížela se po okolí.
Její nohy spočinuly na tvrdém betonu. Stála na asi čtyři metry velké zastávce. Před dívkou se táhla jediná přístupná cesta, která nebyla zarostlá křovinami. Písečná, úzká a lemovaná šedými balvany se vinula jako dlouhý had do spárů džungle. Jako na uvítání se tyčila mosazná brána, hlídající vstup na cestu. Na dvou tyčích, tvořících podpěry brány, visely dvě lucerny, v nichž plápolal jasný oheň a tvořil tak jediné okolní osvětlení.
Všude okolo rostly vysoké rozvětvené stromy, trnité keře s tmavými podivnými bobulemi a pestrobarevné rostliny neznámého původu s jedovatě zelenými listy.
Rafaela Resende milovala barvy a místa, která vyzařovala magii. Tu zastávku lemovanou exotickým lesem si okamžitě zamilovala. Barvy, květiny i ornamenty, zdobící vrata… všechno to vypadalo jako z nějaké fantasy knížky, které tolik milovala.
Jenomže i přes všechny barvy a okrasy toho místa se nedokázala ubránit hlodavému pocitu, který svou pomyslnou dlaní drtil její srdce a sužoval její mysl. Rafaela měla neodvratný pocit bezmoci. Neměla by na tom místě být, to věděla jistě.
Ovšem v celém vlaku se nenašel jediný člověk, který by jí dokázal podat pomocnou ruku a poradit zbloudilé duši. Studentka si musela vybrat – buď zůstane zde, na tomto místě, a zkusí počkat na návrat nějakého ze strojvůdců, anebo riskne průzkum podivné zahrady a vydá se po stezce, vedoucí do husté džungle.
Zvědavost nad dívčinou opatrností nakonec zvítězila a Rafaela udělala prvních pár kroků po písečné pěšině.
Chůze byla těžká. Chodidla se tmavovlásce zabořovaly do měkkého písku. Šířka pěšiny se pomalu zužovala, tudíž se cestovatelka musela po chvíli začít krčit, aby se vyhnula trnitým šlahounům. Vzduch se zhušťoval a zvlhčoval. Rafaela ho lačně nasávala v krátkých pravidelných a strachem zrychlených nádeších.
Kroky pomalé, opatrné a co nejtišší se nakonec změní v pár vylekaných výskoků. Rafaela stojí a mává pravou paží na níž před chvílí ucítila náhlý dotek. Snaží se setřást tvora, trůnícího na jejím těle.
Po chvilce se jí to povedlo. Kolem štíhlého těla krouží motýl s půvabnými, duhovými křídly, které v jemném světle, jež mělo zdroj v lucerně, visící opodál, zářily jako démanty.
Rafaele se tak moc ulevilo, až se málem rozesmála.
Pralesem roztodivných rostlin bloudila dlouho. Několikrát se dívala na hodinky, ale obě ručičky se zastavily na dvanácté.
‚Musely se rozbít,‘ usoudila Rafaela, přestože si tím nebyla vůbec jistá. Její racionální mysl zeslabovala.
Po uplynutí dalších mnoha hodin, jež černovláska vnímala jako roky, se před průzkumnicí objevila další brána a oslnivé světlo. Rafaela si musela dlaní přikrýt pohled. Měla pocit, že kdyby tak neučinila, okamžitě by z náhlého přívalu světla oslepla.
Uplynuly dlouhé chvíle a dívka se konečně odvážila vykouknout zpod svých prstů.
Uvítací výjev jí překvapil. Sama ani nevěděla, co čekala, že uvidí, ale skutečnost ji překvapila víc než cokoliv jiného.
Dvoupatrový dům. Světle žlutá omítka nevyvolávala v pestré zahradě žádnou pozornost. Kolem něho se mezi stromy a rostlinami linula vůně čerstvě posečené trávy. Stébla už nedosahovala k pasu drobné tmavovlásky, jak tomu ještě před chvílí bylo.
Před budovou stál kruhový stoleček se dvěma židlemi. Na stolu trůnila masivní konvice. Zpod jejího víčka se vinul řídký namodralý kouř. U ní byly i dva šálky, připravené na to, aby do nich někdo nalil lahodný čaj. K celému setu patřil a talíř s čokoládovými sušenkami.
„Dáš si?“
Znenadání se z útrob domu vynořila podivná postava. Vysoká dívka se na svého hosta zářivě usmívala. Oděna byla v dlouhou secesní sukni a sáčko s kravatou jedovatě zelené barvy, pruhované purpurovou. Do očí jí neviděla, měla je zakryté černou síťkou, našitou na širokém klobouku. Ten měl stejnou barvu jako její oděv.
Vlasy měla purpurové. Konečky se dotýkaly až útlého pasu.
„Sama jsem je dělala.“ Hlas cizinky zněl sametově a přátelsky. „Čekala jsem tě.“
Ale i tak při každém jejím slově Rafaele přeběhl mráz po zádech.
„Posaď se prosím,“ pokynula fialovláska nově příchozí. S váháním jí poslechla a posadila se na jednu z židlí.
Její hostitelka se spokojeně usmála a sama se posadila naproti ní. Potom vzala do drobných dlaní konvici a oběma dvěma nalila růžového čaje až po okraj porcelánového šálku.
„K-kdo jste?“ vykoktala Rafaela a snažila se neznít tak vystrašeně, jak ve skutečnosti byla.
„Na tom nezáleží, zlatíčko.“ Ten hlas sladkostí přímo přetékal, avšak návštěvnice v něm zaznamenala chladný nepřátelský podtón.
„A napij se. Uvolní tě to.“
Rafaela sjela pohledem k řídké červenorůžové tekutině. Vůně, která udeřila do jejího nosu, jí vábila jako můru světlo lampy.
Věděla, že je to risk.
Věděla, že by neměla důvěřovat cizímu člověku.
Věděla – ale na žádné varování intuice nebrala ohled. Hlas hostitelky jako by Rafaelu ukolébal do transe.
Přiložila okraj šálku ke svým rtům a žíznivě se napila. Sladká příchuť malin, jahod, ostružin a něčeho, co nedokázala identifikovat, zalila její hrdlo. Do této chvíle si ani neuvědomila, jakou žízeň vlastně měla.
„Chutná?“ zeptala se podivná dívka a Rafaela přikývla.
„Chceš ještě?“
Její odpověď byla samozřejmě kladná. Ani si to neuvědomila a za chvilku byla celá konvice prázdná.
„Ten čaj byl vynika…“ Nedořekla to. V půli věty se zasekla a z hrdla se jí vydalo bolestivé zachrčení.
Dívka, sedící naproti Rafaele, se něžně usmála. Jenom s lehkým pobavením sledovala, jak se tmavovláska kácí k zemi a chytá se za krk. Vykulenýma mechovýma očima svůj zoufalý pohled upínala k slečně, která jí mohla být jedinou záchranou.
„Neboj, nikdo ti už nepomůže,“ pravila s úsměvem a její tón zněl, jako by dívku uklidňovala.
„Nikdo by ti nedokázal pomoci.“
Vstala a naklonila se nad umírající dívku. Její úsměv nyní odhaloval drobné, ostré tesáky.
„Jsem ráda, že ses stavila, zlatíčko.“ Odmlčela se a jakmile otrávená Rafaela vydechovala naposledy, rozloučila se.
„S láskou, Cyanide Acid.“
To byla poslední slova, která slyšela. Všechno nad ní zčernalo.
Cyanide si spokojeně povzdechla. Z kapsy saka vytáhla tužku a papír, na který napsala krátký vzkaz.
‚Tvá návštěva mě velice potěšila. Jsem moc ráda, že sis dala můj vyhlášený čaj, zlato.
~S láskou, Cyanide. ♥‘