Vykulenýma očima sledovala svoje okolí. Navenek shluk domů a obydlí působil jako obyčejné maloměsto uprostřed lesa, avšak jakmile Raven, doprovázenou bíločerným hadem, minul první jeho obyvatel, ihned poznala, že se o obyčejné město opravdu nejedná.

„Rychle, rychle!“ popoháněl ji plaz netrpělivě, zatímco se obezřetně ohlížel po okolí. „Správně bych se s tebou vůbec neměl mazlit a rovnou tě poslat do hlubin pekelných!“

Černovláska se raději neodvažovala ani hlesnout, nechtěla zbytečně pokoušet laskavost toho tvora, která mohla každou chvilkou skončit.

Kličkovali temnými, úzkými uličkami, kam ani bledé světlo luceren nedosáhlo a dávali pozor na případného pozorovatele.

Raven si během cesty uvědomila, že s odmyšlením hororové atmosféry, se nacházela ve velmi malebném prostředí. Vysoké budovy, postavené s černého a šedého kamene, se mocně tyčily do výšky. Obklopené ze všech stran hustým lesem, v jehož houští tu a tam spatřila krví podlité oči plné hladu.

Bílé plameny v lucernách plápolaly a deštěm potící se stěny domů v jejich paprscích zářily.

V širších ulicích se hemžili obyvatelé. Ačkoliv při každém pohledu na ně přejel po dívčiných zádech mráz, nemohla v sobě potlačit pocit fascinovanosti nad těmito prazvláštními tvory.

Zahlédla urostlé muže i chlapce s netopýřími křídly a zakroucenými i rovnými rohy, dívky s červenými i zelenými vlasy, které tvořili úzcí hadi. Zahlédla i celkem pohledného chlapce, který se na první pohled zdál normálním, ovšem při pozornějším prozkoumáním si uvědomila, že jeho ruce jsou utvořeny mechanickými součástkami.

„Rain Latimer,“ utrousil Sidhoss, když si všiml, jakým směrem se ubírá pohled Raven.

„Co?“ nechápala.

„Ten kluk, na kterýho ses dívala.“ Hlavou pokynul směrem k dlouhovlasému polorobotovi, jehož Raven ještě před chvíli pozorovala. „Všichni ho tu znaj. Jmenuje se Rain Latimer. Samotář. Baví se vlastně jen s jednou holkou.“ Po pobaveném pohledu dívky rychle dodal: „Kamarádkou. K té vlastně teď míříme, je to jediný tvor, který je zde přátelský ke všem bez rozdílu. Pravděpodobně se s tebou bude přátelit, přestože jsi člověk.“

„Super,“ utrousila. V duchu si nebyla jistá, zda má být vůbec ráda. V mysli si už utvářela všechny možné katastrofické scénáře.

Zbytek cesty strávila dvojice v tichosti. Sidhoss dával pozor na cestu. Ačkoliv lidem zpravidla nedůvěřoval, tato dívka, ať se do jeho světa dostala jakkoliv, byla tu omylem. Nechystala nic zákeřného. Neměl důvod se k ní chovat zle.

Když konečně přišli do hostince, oba dva byli promočení. V půli pouti se strhl obrovský liják a oni museli přidat do kroku. Přesto netrvalo ani pět minut a zima se jim prodírala až do morku kostí.

„Malachite!“ zavolal prázdnou místností. Odpovědí mu bylo pouze ticho.

Raven se rozhlížela a dlaněmi si třela zkřehlé paže. Drobnými krůčky se přibližovala ke krbu.

V místnosti, dlouhé a široké něco mezi patnácti až dvaceti metry, celé obložené borovicovým dřevem, vládlo příjemné teplo a díky nedostatečnému osvětlení, které tvořilo pouze několik svíček a oheň v krbu, i přítmí.
Mrtvolné ticho přerušovalo tlumené plápolání plamenů a po chvíli čekání se ozval i zvuk blížících se kroků.

„Už běžím!“ vykřikl vysoký dívčí hlas. „Omlouvám se, neslyšela jsem…“

V půlce věty se příchozí zastavila a překvapeně si měřila dvojici. Ovšem gigantický had ji ani tolik neudivoval; byla to Raven, na kterou s překvapením dívka hleděla.

Raven si jí pozorně prohlížela. Mladá žena, jíž Sidhoss představil jako Malachite, byla vysoká a lehce oplácaná. Ve tváři s jemně řezanými lícními kostmi jí zářily velké zelenomodré oči, rámované hustými černými řasami. Baculaté tváře zdobil ruměnec.

Oblečena byla v lehkou halenku zapínanou na pár černých knoflíků s výstřihem, jež odhaloval její bujaré poprsí a sukni dlouhou po kolena, pomalované potiskem mechových a azurových očí. Ale to, co jí na té prapodivné dívce zaujalo nejvíc, byl její klobouk, tvořený stovkami očních bulek. Podél jejích spánků se jich ještě pár houpalo na rudých tenkých nervech.

„Kdo to je?“ otázala se odměřeně strážce bran městečka.

„Raven Pearsonová,“ odvětil had suše, „a než jí začneš odsuzovat, dostala se sem omylem.“

Mnohoočka uznale hvízdla. „To už fakt něco znamená, když to říkáš i ty, Sidhe.“ Zběžně si lidskou dívku prohlédla. „Asi po mě chceš, abych jí tu ubytovala, co?“

„A dala nějaký kostým,“ doplnil ji.

„Něco se tu snad najde,“ konstatovala Malachite. „Na jak dlouho?“

Sidhoss zaváhal. „Na pár dní.“ Jeho syčivý hlas však nezněl tak jistě, jak by si sám přál a jejich hostitelka to moc dobře poznala.

Malachite si založila ruce v bok. „Vážně?“ Velká bílá hlava přikývla.

„Myslíš, že tu tak dlouho přežije?“ zeptala se provokativně. „Zdejší vzduch je pro živé bytosti toxický.“

„Co?!“ vyjekla vysokým hlasem Raven a strhla všechnu pozornost na sebe. „To mi nikdo neřekl!“

„Akorát by tě to zbytečně stresovalo,“ vysvětlil Sidhoss a naštvaným rubínovým pohledem propichoval Malachite, „stejně bych tě nedokázal vrátit do tvého světa stejnou cestou, jakou jsi se sem dostala.“

„A jak se tedy dostanu domů? A jak dlouho tu můžu být, aniž by to na mě nezanechalo následky? A… a…“ Užuž se nadechovala k další otázce, avšak byla rázně utlumena.

„Vše se dozvíš ráno. Teď si musíš odpočinout.“ Malachite jí popadla za ruku a napříč místností jí táhla ke schodišti, vedoucímu do patra s mnoha pokoji.

„Ještě se uvidíme,“ rozloučil se spěšně Ravenin průvodce. „Ale až za pár dní. Pokusím se zjistit co nejvíce informací o cestách do lidského světa.“ S těmito slovy se odplazil zpět do nehostinného počasí.

Ačkoliv se ve společnosti velkého hada necítila Raven nijak příjemně, teď, když byl pryč, se cítila nervózněji než předtím.

„Tady je tvůj pokoj,“ ozvala se Malachite a ukázala na jedny dveře v chodbě. „Zítra za tebou přijdu a přinesu nějaký kostým.“ Výstražně zdvihla ukazováček. „Ať tě ani nenapadne vylézat ven bez převlečení. Zdejší obyvatelé by tě rozcupovali na kusy.“

„Dobře,“ hlesla tmavovláska bázlivě a zmizela v útrobách komnaty.

„Zítra se rozhodne, co bude dál.“

Malachite jí popřála dobrou noc, zavřela za sebou dveře a sešla po schodech dolů, kde se ihned svalila za jeden stůl. Přemýšlela. Přemýšlela o té zvláštní lidské dívce, která zavítala do jejího hostince.

„Ramona měla pravdu,“ povzdechla si vyčerpaně.