Jelikož Malachite nebavilo čekat na příležitostného hosta krčmy, vydala se na krátkou procházku napříč svým dlouholetým bydlištěm. Na čerstvém vzduchu umožňovala svojí mysli uvažovat jasněji, racionálněji, což nyní potřebovala víc než kdykoliv předtím.

Trápila se příchodem lidské dívky. Raven se zdála být sympatická a přátelská, jenže náhlé zjevení člověka nemohlo věstit nic dobrého. Její domov byl proslulý bezpečností pro bytosti, jako byla ona. Pro stvůry, které by nikde jinde nezapadly a v lidské společnosti by pouze vyvolávaly rozruch nebo opovržení. Nedokázala si představit, jak by mohl někdo v normálním smrtelném světě reagovat na ní. Nebo Ramonu.

Bezmyšlenkovitě bloudila městem a pozorovala kolemjdoucí. Díky své práci, při níž přicházela do kontaktu s přáteli každodenně a extrovertní povaze, znala většinu sousedů.

Tu a tam se s někým pozdravila, občas na někoho zamávala, ale do dlouhé konverzace se nepouštěla s nikým – dokud náhodně uprostřed městských trhů nepotkala svou dlouholetou kamarádku Suspiriou Bloodgoodovou.

„Zdravím, Malachite,“ pozdravil ji tiše dívčí hlásek, zanikající v ruchu hlasů, smíchu a křiku malých dětí.

Byla ráda, že ji opět vidí. Suspiriu vídala méně než kohokoliv jiného. Bolelo jí to, připadala si, jako by věrnou kamarádku zanedbávala, avšak pravidelné plnění povinností jí neumožňovalo flákat se s mladou zombie po městě víckrát než párkrát do půl roku.

„Susi!“ vykřikla nadšeně a poskočila radostí. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že tě vidím!“

Vůbec se nezměnila, pomyslela si šťastně. Pořád to byla ta drobounká brýlatá růžovláska s mrtvolně šedou pletí pokrytou krvavými jizvami, kterou znala už od jejího příchodu do bizarní obce.

„Pojďme někam jinam,“ naznačila Suspiria posunkem, když do ní bezohledně strčil mohutný obtloustlý démon, hrnoucí se hlava nehlava ke stánku se smaženými červi. Mnohoočku jejich vůně lákala, ovšem při pohledu na dlouhou a nepřehlednou frontu hladovějících krků jí chuť přešla.

Malachite přikývla, a aniž by si dívky vyměnily jakékoliv jiné slovo, začala se prodírat davem směrem k lesu, který tvořil přirozenou hranici mezi městem a divočinou.

Ráda by tu strávila trochu více času; porozhlédla se po zajímavých výrobcích i lahodně vypadajících exotických delikatesách, jenomže všudypřítomným davem se jí opravdu prodírat nechtělo.

„Měla jsem si vybrat jiný čas na procházku.“ Netušíc, jak začít rozhovor, se nejistě zasmála, jakmile se i se Suspiriou v závěsu dostala z nejzalidněnějších oblastí.

„Každý dělá chyby,“ pokrčila rameny zombie. „Kam vlastně míříš?“

S odpovědí chvilku váhala. Pohled několika oček na jejím klobouku mířily k široké písčité cestě vedoucí do útrob lesa. Jakmile to Suspiria zaregistrovala, ušklíbla se.

„Aha. Taková ‚náhodná‘ návštěva, viď?“ Prsty naznačila uvozovky. „Ale proč ne.“

Malachitiny líce polil tmavý ruměnec. „Neříkej, že ty Aria nenavštěvuješ.“

„Nenavštěvuju.“

„Fakt?“ pípla a její tváře nabraly ještě tmavší odstín rudé.

„Ale buď v klidu,“ mávla lhostejně Susi rukou, „moje situace s Ariem Dryanem je trochu jiná než ta tvoje s Rainem.“ Mnohoočce nemohl ujít lehce závistivý tón v kamarádčině hlasu.

Dvojice pomalu kráčela po pěšině a tlumeně konverzovala. Ani jedna nechtěla rušit dřímání temného lesa, který byl proslulou domovinou krvežíznivých šelem.

„To si jen namlouváš.“

Nevesele se zasmála. „To rozhodně ne. Ty jsi s Rainem nejlepší kamarádka, já jsem s Ariem sotva promluvila.“

„Příliš se bojíš,“ konstatovala Malachite. „Aries není žádnej bůh, aby ses před ním musela tak ostýchat.“

Teď to byla Suspiria, kdo se červenal. „Však já vím,“ ohradila se, „ale… on je dokonalej.“

„Nikdo není dokonalej.“

„Ale on má k tomu blízko!“ vykvikla Suspiria a propukla v smích.

To Rain taky, chtěla říct Malachite, ale nakonec raději zůstala zticha. Domnívala se, že její kamarádka to dokonale pochopila.

„Vlastně bych se s tebou ráda poradila o tom, jak se konverzace začíná.“

„Se mnou?!“ zopakovala nevěřícně Malachite, domnívajíc se, že se přeslechla.

„Je tu s náma snad ještě někdo jinej?“ utrousila Suspiria ironicky.

Chvíli hluboce přemýšlela nad její otázkou, jež se zdála být obtížnější, něž se zdálo, a poté odpověděla: „To nemůžu tak s přesností říct. Hodně záleží na situaci.“

„Tak dám příklad situaci, kdy sedí u piva.“ Zachichotala se. „To on dělá často.“ To mohla Malachite, jakožto obsluha v nejznámější hospodě mrtvolného městečka, dokonale potvrdit.

„Já nevím. On tam většinou sedí s kamarády, ne?“

„Aries je hodně společenskej démon. Jo, k mý smůle je potkat ho o samotě skoro nemožný.“ Chvilku si prohlížela netečnou tvář své kamarádky. „Jak to děláš ty? Skoro se všemi se znáš, skoro všichni tě mají rádi. Nedělá ti problém oslovit klidně i naprosto cizího člověka.“

„To je fakt,“ připustila, „jenomže to je spíš daný mojí prací. Kdybych se styděla mluvit s ostatními, asi jen těžko můžu dělat něco, kde každou chvilku komunikuju.“ Po krátké odmlce dodala: „Ale i ty to můžeš zvládnout. Jestli chceš, můžeš mi občas v hospodě vypomoct.“ Škádlivě do zombie šťouchla.

„Fakt?“ rozzářila se Suspiria. „Malachite, ty seš boží!“

Po uběhnutí půlhodiny se dívky zastavily před malou a starou, ovšem dobře opečovávanou, chaloupkou. V oknech se svítilo – byl doma.

Suspiria poplácala kamarádku po zádech a zazubila se. „Tak se drž holka.“

Protočila oči. „No tak, vždyť on mě stejně má rád jen jako kamarádku.“

„To si nemyslím.“

„Ale já jo.“

Tenhle souboj vzdala dopředu, věděla, že Suspiria musí mít vždy poslední slovo. Když už skoro stála u dveří, ještě slyšela, jak za ní tiše zvolala: „A neboj, kdyby se z jeho pokoje začaly ozývat divný zvuky, odejdu, a vůbec vás nebudu pozorovat.“ Úšklebek na šedé tváři však působil přesně opačně.

Protočila oči a rázně zaťukala na dubové dveře. Po několika sekundách se ozvalo rázné „Dále!“. Vzala za kliku a vešla do útulné místnosti zařízené do tmavých odstínů hnědé a červené.

„Raine?“ zavolala tenkým hláskem na polorobota, který chatrč obýval. „To jsem já, Malachite. Přišla jsem…“ V půlce věty si uvědomila, že neví, co říct. Proč ho vlastně přišla navštívit? Chtěla ho zase vidět. Přála si mu být na blízku, slyšet jeho hlas, hledět mu do jeho tmavých oříškových očí.

„Přišla jsem se za tebou podívat.“

Zpoza rohu po její levé straně se vynořila postava vysokého, lehce osvaleného chlapce. Malachitino srdce poskočilo. Přestože se mu na bledé pleti leskl pot, neubránila se lehkému úsměvu. Jako vždy měl na sobě tmavé džíny, zašpiněnou bílou košili a přes ní vestu ze světle hnědé zvířecí kůže zapínanou na velké černé knoflíky. Paže, které vyhrnuté rukávy odhalovaly, zářily bronzovými a cínovými součástkami. Dlouhé tmavě hnědé vlasy, jež se v šeru zdály být skoro černé, měl svázané do culíku, z něhož však pár pramenů viselo volně podél propadlých tváří pokrytých tmavými kotletami.

„Malachite.“ V jeho basovém hlasu znělo překvapení. „Nečekal jsem tě.“

„Omlouvám se, měla jsem dát vědět,“ hlesla. Měla se k odchodu, ovšem robot jí zadržel.

„Nechoď. Jsem rád, žes přišla.“ Jeho rty se zkroutily do toho úžasného pokřiveného úsměvu, který Malachite tolik milovala a z něhož jí poletovali motýlci v bříšku. „To víš, kromě tebe mě nikdo nenavštěvuje.“

Moc dobře věděla, že nemá rád velkou společnost. Pravidelně se bavil pouze s ní. Cítila se díky tomu výjimečná a speciální.

„Neposadíme se vedle?“ Rain, jako gentlemanský hostitel, vzal dívku něžně za ruku a dovedl do kuchyně, kde ji pohostil.