Raven se probudila celkem brzy; na příchod své hostitelky musela dlouhou dobu čekat.

„Tady.“ Jakmile do komnaty vstoupila Malachite, hodila jí kostým tvořený černobíle pruhovanými elastickými šaty s dlouhými rukávy a sukní končící u kolenou, stejnobarevnými podkolenkami a koženou hnědou vestičkou. Oblečení položila na postel a ze skříně vyndala černý cylindr.

„Ještě tě trochu nalíčíme a bude to perfektní,“ zamumlala, spíše sama pro sebe, Malachite.

Raven se neodvážila jakkoliv protestovat. Už tak mnohoočka vůči ní projevovala velkou toleranci. Nechtěla její trpělivost dráždit. Začala se vysvlékat ze svého ušmudlaného oděvu a natáhla si oblečení, které jí bylo přineseno.

Mnohoočka o krok odstoupila od lidské dívky a zkoumavým pohledem ji měřila. S úsměvem přikývla.

„Jo, to vypadá hodně dobře. Ještě tě trochu nalíčíme a nikdo nepozná, že jsi člověk.“

„Malachite,“ oslovila mnohoočku nejistým hlasem, „proč zdejší obyvatelé nemají rádi lidi?“

Pokrčila rameny. „To nevím. Nemyslím si, že by všichni do jednoho lidi nesnášeli, ale mnohým z nich lidské bytosti ublížili.“

„Ach tak,“ pokývala chápavě, avšak trochu nešťastně hlavou Raven.

„Například Rain. To je můj… kamarád. Jeho nejbližší ho odsoudili kvůli malichernosti.“ Raven nemohlo uniknout, s jakým zaváháním vyslovila slovo kamarád.

Hnědoočka pobaveně zamrkala na dívku, která se hrabala ve skříni a snažila se najít nějaká malovátka, jimiž by zmírnila typické lidské rysy.

„Tenhle Rain… on se ti líbí?“ zachichotala se. Uvědomila si, že ačkoliv se obyvatelé města mohli zdát strašidelnými a krutými, v podstatě mohli být jako lidé – jako lidé s odlišným vzhledem.

„Mám je!“ vykřikla hostinská radostně a Ravenin dotaz ignorovala. V rukou držela krabičku s mnohobarevnými líčidly. Posunkem pokynula černovlásce ať se posadí. Z dřevěné zdobené truhly vytáhla štětec a namočeným do bílé tekutiny jím začala jemně jezdit po lidském obličeji. Jakmile byla stoprocentně spokojená s vrstvami bělostného make-upu, natáhla se po rudém. Těmi zvýraznila její líčka. Poté karmínovou rtěnkou obtáhla úzké rty a práškem v barvě havraních křídel prohloubila už tak hluboko posazené čokoládové oči.

„Není to dokonalé,“ našpulila pusu, „ale stačí to. Snad.“ Jedním modrým okem na Raven zamrkala. „Tvá důvěryhodnost bude velmi záležet na tvém vystupování.“

„Dobře,“ polkla vyděšeně. Věděla, že má Malachite pravdu, přestože si to nerada připouštěla. Nikdy nehýřila sebevědomým – a to v této situaci potřebovala.

Malování i se štětci opět sklidila do truhličky a tu ukryla ve spárech staré almary. Oprášila si ruce a odkašlala si.

„A od této chvíle se jmenuješ Ireri.“

„Ireri?“ zopakovala nevěřícně Raven. „Proč musím mít falešné jméno?“

„Raven zní moc lidsky,“ vysvětlila Malachite jednoduše.

„F-fajn. A jak dlouho bude trvat, než se dostanu domů?“

Na tuhle otázku se už odpovědi nedočkala. Na místo ní jí hostitelka odtušila pokrčenými rameny.

„To netuším. Sidhoss mi řekl, že se bude snažit přijít na to, jak tě odsud dostat co nejrychleji, ale kdy to bude, to já nevím.“

„To mám do té doby jen tak nečinně sedět na zadku a čekat, kdy mě někdo zapíchne?“

„Nebo kdy se otrávíš zdejším vzduchem,“ dodala s uculením Malachite. Na zoufalý nevěřícný pohled Raven se jen zasmála. „Klid. Na to, aby ses otrávila, bys tu musela strávit minimálně tři dny. A předpokládám, že do té doby Sidhoss najde nějaké řešení.“

„Tři dny?“ hlesla dívka nevěřícně. „Jenom?“

Malachite přikývla. „Lidé se zdejším vzduchem otráví za poměrně krátkou dobu. Něco mezi třemi až šesti dny, záleží na tom, v jaké kondici dotyčný je.“

„A kdo tyhle výzkumy prováděl? Myslela jsem, že jsem první člověk, který sem zavítal.“

Ten dotaz donutil mnohoočku se zamyslet. „Vidíš, to mě ani nenapadlo,“ uchechtla se a měla se k odchodu z komnaty. „Nežiju tu tak dlouho, abych takové věci věděla.“

Raven opravdu netoužila trávit veškerý čas v tomto prapodivném světě v přiděleném pokoji o samotě. Vyběhla za Malachite a následovala ji do přízemí, které měla možnost vidět už předešlý večer s rozdílem, že nyní místnost se hemžila hosty.

„Jdi se projít,“ řekla mírným, skoro až ustaraným tónem Malachite. „I když je vzduch ne úplně prospěšný tvému zdraví, procházka ti udělá líp. Vyčistíš si hlavu.“

Nervózně polkla a pohledem těkala z jednoho hosta krčmy na druhého. Na každém z nich bylo něco zvláštního. Jeden měl rohy a křídla, druhý fialovou pleť, třetí potetovanou pleť a rudě svítící oči, které pohledem propalovaly každého, na koho narazily.

Jen při pohledu na ty tvory se jí žaludek strachem obracel ze strany na stranu.

„A co když mě někdo bude chtít zabít?“ sykla tiše; tak, aby její slova mohla slyšet pouze ona.

Malachite se hlasitě rozesmála. „Neboj. Tady se žádná vraždy nestala od… od… no vlastně nikdy.“

Koutky úst v obličeji Raven se se ani nepohnuly. „To mě moc neuklidňuje.“

Mnohoočka jí poplácala po zádech. „Mám práci. Nemůžu tě neustále hlídat. Ty si poradíš.“ S těmito slovy se se svým lidským hostem rozloučila a začala se věnovat svým hostům.

Raven si povzdechla. „Tak dobře,“ odpověděla, teď už jen sama sobě. Hlubokým nádechem si dodala odvahu a zamířila ke dveřím od hospody. Nepozorovaně se vykradla ven a nasávala do plic čerstvý vzduch. Svěží vánek si pohrával s jejími havraními vlasy, skrytými pod kloboukem, který jí Malachite dala. Musela jí nyní dát za pravdu, venku bylo o mnoho příjemněji než v útrobách dusné hospody.

Rozhlížela se kolem sebe, přemítala, jakým směrem se vydat. Prvotní strach jí stále svíral srdce, ovšem teď v něm bylo i něco jiného – zvědavost. Raven zatoužila prozkoumat ten zvláštní svět, v němž se ocitla a vydat se vstříc dobrodružství.

Na jih od hostince se táhla písčitá stezka, lemovaná vysokými lampami, v nichž plápolal krvavě rudý oheň. Jeho světlo ozařovalo postavy, kráčející směrem k dřevěné budově. Uskupeni v malé i velké skupinky se monstrózní obyvatelé města bavili mezi sebou a něčemu se smáli. Zdálo se, že drobné, výrazně nalíčené černovlásce nikdo nevěnuje ani nejmenší pozornost. Byla příliš nezajímavá, příliš obyčejná, aby jí věnovali byť jen jediný pohled. Všichni ji považovali za jednu z nich, přestože ji zde viděli poprvé.

Raven se rozlil spokojený úsměv. Zdálo se, že převlek svůj účel plní dokonale.

Pomalým krokem se vydala opačným směrem, než jakým šel dav. Nenápadně pozorovala kolemjdoucí a nestačila se divit. Všichni byli jiní a přitom tak odlišní.

Minula partu dívek a kluků zhruba v jejím věku. Všimla si dvou dívek, které měly místo vlasů syčící hady. Jedna nefritově zelené, druhá jahodově červené. Vedle nich kráčel vysoký pohledný démon s rovnými tmavými vlasy zastřihnutými u špičatých uší. Trčely z nich zakrslé rovné rohy. V téměř dětské tvářičce se mu rýsoval čertovský úšklebek, jako by snad něco plánoval. Ze zad mu vyrůstala hnědá netopýří křídla.

A takových, jako byl on, tam bylo víc.

Svoje čokoládově hnědé oči stydlivě sklopila k zemi přesně ve chvíli, kdy se jeden člen skupinky otočil jejím směrem. Srdce jí bilo jako splašené, když kolem nich procházela.
Co když zaznamenají něco podezřelého?
Co když na ní promluví?
Co když s nimi bude muset mluvit?
Co když jí odhalí?

Navzdory všem negativním myšlenkám se nestalo vůbec nic. Raven skupina pubertálních démonů a démonek přešla bez jakéhokoliv postřehnutí. Nevěnovali ji žádnou pozornost.

Lidská dívka přidala do kroku. Snažila se na bytosti, které okolo ní procházely, moc nezírat. Riziko konfrontace s jinou osobou bylo příliš vysoké.

Pokračovala po pěšině dál a dál. Štěrkovitá stezka se brzy změnila na širokou, kamenem dlážděnou silnici, lemovanou cihlovými domky. Po tmavých zdech se plazily popínavé rostliny. Zpod záplavy jedovatě zelených lístečků tu a tam vykouklo drobné barevné poupě, které když se rozevřelo, ukázalo drobná černá očka, lesknoucí se jako korálky a řadu ostrých zoubků.

Cesta dívku zavedla na rozlehlé náměstí, hemžící se místními občany. Shlukovali se ve skupinách u jednoduchých dřevěných stánků, na kterých bylo vyskládáno zboží obchodníků.

Raven zamířila směrem k trhu. Chtěla si prohlédnout, co prodavači nabízeli v takovémto podivném městečku.

Chtěla, ale hlas za jejími zády jí zadržel.

„Tak ty jsi ta lidská holka, která sem zavítala…“