Napříč mlčenlivým nočním hvozdem se ozvalo skřípání štěrku. Po písčité lesní pěšině kráčelo mladé, sotva patnáctileté děvče. Shrbené se plížilo podél trnitých křovin, pomalu a nenápadně. Každou chvíli se dívenka otáčela přes rameno, aby se ujistila, že jí nikdo nesleduje. Dávala si bedlivý pozor na cestu, bála se, aby neudělala špatný krok. Vanoucí svěží vánek čechral dlouhé havraní vlasy a dívka si je neustále musela odhrnovat z obličeje, což její putování značně ztěžovalo.

Větve vzrostlých jehličnanů mávaly v poryvu stále sílícího vichru. Uprostřed lesa, obklopen mnohametrovými smrky a modříny, by se droboučký človíček, jako ona, cítil nevítaně.

Touha opustit to nehostinné místo a ukrýt se opět v bezpečí domova mučila její mysl. Představa dvoupatrového domku, zalitého zlatavými paprsky slunce, se zdála víc jak lákavá. Vzpomínky na rodinu – hodné rodiče a roztomilého dvouletého bratříčka – vháněly slzy do obsidiánových očí.

Proud chladného větru zajel dívce pod sukni světlých ušmudlaných šatů a mráz přejel po hubených stehnech. Chvěla se zimou. Srdíčko drobné ztracené dívenky splašeně bušilo v rytmu strachu, který jí koloval v žilách. Pramínky karmínové krve stékaly po bledé pokožce a v utvořených rudých cestičkách dopadaly na zem, kde za bosými chodidly zanechávaly špinavou cestičku.

Zdála se být ztracená, bezmocná, zlomená. Přesto však ještě večer, předcházející ránu, to bylo to nejveselejší dítě bez jakýchkoliv strastí.

Se svými dvěma kamarádkami si naplánovala víkendový pobyt v opuštěné chatce, kterou obklopoval pouze les, táhnoucí se mnoho kilometrů do všech stran. Měly si odpočinout od školy, splynout s přírodou a nadýchat se vzduchu čistějšího, než jaký poskytovalo jejich rodné město.

Nakonec se to zvrtlo v noční můru.

Kuchyně v sobotní ráno namísto vůně čerstvě uvařené kávy a čokoládových sušenek zaváněla po krvi a smrti. Nic netušící dívka, která si to ráno přispala a vstala déle, než měla ve zvyku, posléze zjistila i zdroj toho nechutného pachu. Na dřevěné podlaze ležely zbytky mrtvých těl jejích dvou kamarádek. Vydloubané oči, po nichž v drobných, srdcovitých tvářích zbyly pouhé krvavé díry, rozřízlé trupy, ze kterých visela oslizlá střeva, stopy po ostrých drápech na nohou, rukou i obličeji… Seznam zranění byl tak dlouhý, že i odborník by měl problém určit, které z nich se dvojčatům stalo osudným.

Černovlásce se obrátil žaludek, kolena se jí podlomila a včerejší večeře, stále úplně nestrávená, skončila na podlaze vedle mrtvých kamarádek. Brečela a brečela, zatímco bezmocně ležela v kaluži krve a zvratek, která byla všude.

Nenapadlo ji nic lepšího, než okamžitě opustit budovu a vyhledat pomoc. Mobil by byl zbytečný, těžko by se uprostřed civilizací nedotčeného lesa hledal signál.

Šla už hodiny a stále nenarazila ani na živáčka. Samota byla příšerná. Po široké cestě se šlo sice pohodlně, ale dívce připadlo, jako by nebrala konce a ona mířila přímo do bran smrti. Dokonce se i začínala bát, že chodí ve stále se opakujících kruzích. Toto tvrzení se jí však vyvrátilo, když narazila na křižovatku. Z doposud rovného směru se už poměrně užší stezka stáčela ostře doprava.

Váhala. Kvůli pohodlí by raději pokračovala ve směru, jakým kráčela doposud, avšak nějaký vnitřní instinkt jí radil, aby se vnořila mezi stromy a keře, jež pěšinu prorůstaly.

Ztrápeně si povzdychla a svůj šestý smysl poslechla. Ze zkušeností věděla, že nejpohodlnější cesty nikam nevedou.

Chůze po nové trase bylo náročnější, než si myslela. Několikrát omylem šlápla na trnité šlahouny. Zkroucená bolestí i přes to pokračovala. Naděje, že na konci lesa nalezne civilizaci, byla pro děvče až příliš lákavá. Poháněla ji vpřed rychleji.

Stezka, stáčející se do serpentin jako dlouhý had, vedla z ostrého kopce dolů. Ostré kamínky, které díky vládnoucímu šeru oko přehlédlo, bodaly zkrvavená chodidla. Křoviny houstly, nespatřitelné větve, vyčnívající z rostliny v úrovni lidských ramen trhali jemnou kůži a zanechávaly krvavé šrámy. Dokonce se do větviček zamotaly i její husté vlasy.

Z tmavých očí tekly slzy proudem. Své rozhodnutí proklínala, litovala jej. Jak ráda by vrátila zpět čas a svoji neuváženost změnila!

Vyčerpáním se svalila do měkkého mechového koberce a snažila se zkrotit svůj těžkopádný dech. Nohy měla v jednom ohni z nepřetržitého putování, a i přes neustávající ledový vítr cítila, jak jsou její šaty promočené potem. Maličká hruď se nadzvedávala a klesala v pravidelném splašeném rytmu.

Pohled se jí začal mlžit. Byla unavená, velice unavená. Toužila sklopit svá víčka, usnout pod korunami stromů a nejlépe se už nikdy neprobudit.

Nad ležící bledou, hubenou dívenkou začalo všechno černat a se zavřenýma očima vypadala jako nejkrásnější mrtvola na světě. Snový svět jí otvíral svou náruč a vítal v bezstarostných vzpomínkách na život, který vedla před tím, než její nejlepší kamarádky byly zavražděny.

V tu chvíli však přišlo probuzení.

„Co tu děláš? Jak ses sem dostala?“ zasyčel těsně u jejího ucha hluboký, slizký hlas, z něhož přebíhal mráz po zádech. Až nepřirozeně protahoval všechny sykavky. Dívka okamžitě otevřela oči. Výjev před jejíma očima jí šokoval.

Nad ní se tyčil gigantický černobíle pruhovaný had. Dlouhý mohl být tak pět metrů a široký sto centimetrů. Hluboko posazené krvavě rudé oči probodávaly překvapenou tmavovlásku nepřátelským, ovšem zvědavým pohledem.

Šok uchvátil do svého stisku její tělo natolik, že nebyla schopna jakéhokoliv slova či pohybu.

Had pootevřel tlamu a v měsíčním světle se na horní čelisti zaleskly dva ostré zuby, mezi nimiž se kroutil rozeklaný černý jazyk. Kapaly z něho bezbarvé sliny. Jedna z nich dopadla na dívčinu tvář, která se posléze zkroutila v odporu.

Jakmile se vzpamatovala z prvotního šoku, pomalu se posadila a hřbetem zápěstí si otřela vlhkou líc. Užuž se nadechovala k odpovědi, jenže plaz znovu promluvil.

„Nevíš snad, že lidem je do těchto míst vstup zakázán?“ Jeho hlas nezněl lidsky, avšak černovláska v něm nalézala cosi magického a podmanivého. Přirovnala by ho k hlasu hypnotizéra.

„N-no…“ Snažila se vymyslet, jak se dostat z téhle prekérní situace ven. Útěk nepřicházel v úvahu. Její nohy se třásly jako želatina vysílením, a i kdyby se dokázala sama zvednout a udělat pár dlouhých, rychlých kroků, černobílý had by ji pravděpodobně velmi brzy dohnal.

„J-já upřímně ani netuším, kde to jsem,“ pokrčila lítostivě rameny a zamrkala svýma velkýma tmavýma očima. Díky tomuhle pohledu si dokázala zajistit přízeň mnoha lidí. Nikdo by nevěřil, že by nějak děvče s tak upřímnýma očima dokázalo lhát.

Plaz přimhouřil víčka a svým zamračeným pohledem si dívku, která před ním seděla, měřil.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se po chvíli, kdy nejspíš usoudil, že mluví pravdu.

„Raven Pearsonová,“ špitla.

„Jak ses sem dostala, Raven?“

Pokrčení rameny a odvrácení smutného pohledu, v němž se leskly perličky slz, mu bylo jedinou odpovědí.

„Přihodil se ti zlý osud,“ konstatoval a stále si tmavoočku prohlížel. Teď však v jeho pohledu přibyla lítost.

Krátké přikývnutí.

„Dostala jsi se do nepřátelského místa.“

„A kde to vlastně jsem?“ fňukla nešťastně. Nalezená obrovským hadem – to nebylo to, co si představovala, když šeptala svoje modlitby, aby jí někdo přišel na pomoc.

Plaz se na ní soucitně zadíval a potom zasyčel stručnou, ale děsivou odpověď. „Mimo svět, který jsi znala.“

Raven netušila, co si pod jeho slovy představit. Nevěděla, jestli by to vůbec vědět chtěla.

„No super,“ odfrkla si sarkasticky, „a jak se dostanu zpět do světa, který znám?“

„Pomůžu ti dostat se odsud,“ slíbil plaz, „ale nebude to lehké. Zatím jsem o člověku, který by se sem dostal, neslyšel.“ Naklonil hlavu na stranu, pootevřel svoji tlamu a zasyčel. Možná to byl smích. „Aspoň ne o živém.“

Ignorováním poslední poznámky přešla jeho slova a zeptala se, kdo vlastně je.

„Mé jméno je Sidhoss,“ představil se plaz. „A od této chvíle jsem tvým průvodcem. Strážím hranice mezi tvým a mým světem, aby sem nepřišel nepřítel,“ vysvětloval. „A ty si sem nepřišla s nečistými úmysly. Jsi nevinná.“

S přidržováním větve se Raven namáhavě postavila. „Takže… co bude teď?“

Sidhoss pokynul hlavou. „Zavedu tě do města, kde přespíš. Čeká tě dlouhá cesta.“