V tom převelikém vesmíru,
každý touží po míru.
A má duše není jiná,
depresemi, žalem či blouzněním je vinná.

Na místě tak vzdálenému srdci mému,
každý dojde ke štěstí svému.
To místo vzdálené ode mě jest,
to, jenž se dotýká až svitu hvězd.

Nemilosrdně, tak tiká čas,
a já slýchám bludů hlas.
Strach mojí duši pohání,
k šílenství mě dohání.

Démoni bloudí temnou nocí,
každou chvíli vzplanou mocí.
Já, ať se snažím sebevíc,
neusnu již nikdy víc.

Zavřu víčka,
zblednou líčka,
plakala jsem a pláču dále,
bludy ve mně vládnou stále.

Démoni se mozkem plíží,
pád můj už se blíží.
Probuzení z noční můry,
zmizí pak ty hrozné stvůry?

~Peggy Quella, leden 2016