Plameny ohně, divoce plápolajícího ve vysokém krbu z šedého kamene, mlsně olizovaly zuhelnatělý kus dřeva a ozařovaly stěny šeré místnosti. Na dubových stolech stály svícny a házely dlouhé stíny. V krčmě panovalo hrobové ticho, přerušované pouze tlumeným tikáním hodin, na které se každou chvilku otočily desítky modrých a zelených očí na klobouku oplácané dívky, jež cupitala sem a tam a vlhkým hadrem otírala špinavé desky stolů. Stará dřevěná podlaha s každým jejím krokem vrzala.

Drobná mrkající očka sledovala líně se ploužící ručičky a kontrolovala, zda už neodbyla třetí hodina ranní, kdy práce dívky měla končit.

Mlčenlivost místnosti náhle přerušilo dlouhé skřípání dveří. Boubelka se vylekala. Pohotově se otočila, ovšem jakmile spatřila stát u vchodu šestirukou brunetku, uklidnila se.

„Ramono,“ pokývala na pozdrav a vydala se směrem k ní. Tři páry rukou jí zamávaly na pozdrav.

„Zdravím Malachite,“ pokývala pavoučí dívka a koutky úst se jí pozvedly v mírném úsměvu. V čokoládově hnědých duhovkách se zablýsklo.

„Jeden z mých domácích mazlíčků mi přinesl novinku.“

Ničím by nezaujala mnohoočku natolik, jako touto větou. Malachite Taurens už od svého příchodu do městečka milovala nové věci – nové lidi, nové koníčky, nové akce. Ráda si vyslechla kolující drby, přesto je brala se značnou rezervou a nikdy dopředu nikoho neodsuzovala. Sama věděla až moc dobře, co všechno jsou obyvatelé osady schopni napovídat.

„Povídej!“ vypískla a posunkem pokynula Ramoně, ať se posadí.

Pavoučice se usmála. Chtěla to své kamarádce sdělit co nejdřív, reakce ji zajímala, avšak snažila se ji i napínat. Ten netrpělivě zoufalý výraz v kulaté tvářičce jí přinášel jakési zvláštní uspokojení.

„No…“ protáhla a pomalým krokem došla ke stolu. „Mohu napřed požádat o něco k pití? Při té cestě sem jsem dostala žízeň.“

„Jasně!“ Malachite, pracující jako obsluha v místní hospodě, okamžitě vyskočila na nohy.

„Co si dáš? Pivo? Víno? Krev?“

„Ta krev zní dobře,“ prohlásila Ramona po chvíli se zlomyslným úšklebkem.

Netrvalo dlouho a Malachite se vrátila se sklenicí plné horké krve. V druhé ruce zároveň držela mísu naplněnou prapodivným modrým ovocem.

„Seš skvělá hostitelka,“ uculila se šestiručka a usrkla si svého oblíbeného nápoje. Pohledem na okamžik zavadila o lahodně vypadající plody. Váhala, zda si má vzít; už nějakou dobu držela dietu. Nakonec však neodolala a ochutnala.

„Nenapínej mě furt!“ zlobila se. „Jaké nové zprávy mi přinášíš?“

„Řekněme, že čekáme návštěvu,“ odtušila a koketně zamrkala svými dlouhými řasami.

„Jenom to?“ V Malachitině hlasu bylo patrné hluboké zklamání. „K vám chodí návštěvy často.“

„Mluvím o našem městečku. Nikdo to zatím neví, ale míří sem lidská holka.“

Všechny duhovky na klobouku Malachite se na ní obrátily a překvapeně mrkaly.

„Cože?“ S polootevřenými ústy a vykulenýma očima vypadala směšně. Ramoně to nedalo a rozchechtala se.

„Tý jo, kdybys viděla ten svůj výraz…“ vyhrkla, zatímco se zalykala smíchy.

Malachite povytáhla obočí. „Ty si ze mě střílíš, že jo?“ Založila si ruce v bok a s přimhouřenýma očima naštvaně vyšpulila karmínové rty.

„Mám pocit, že už ti to někdo říkal,“ vydechla návštěva, jakmile se vzpamatovala ze záchvatu smíchu, „ať se snažíš jakkoliv, ty vypadáš roztomile, i když jsi rozzuřená.“

Napůl flirtující, napůl posměvačný tón se Malachite nelíbil.

„Nezamlouvej to.“ Po chvilce napjatého ticha, kdy si dvojice dívek jen zlostně hleděla do očí, pokračovala. „Teď už vážně, proč jsi přišla?“

„Už jsem ti to řekla,“ podotkla suše brunetka a strčila si do úst další hrst indigových plodů.

„Prosím tě. Sem lidi nesmí. Ani by zde moc dlouho nepřežili.“

„Zakázané ovoce nejlíp chutná,“ uchechtla se. Ramona se naklonila ke své kamarádce a se zlomyslným úsměvem se zeptala: „Co myslíš? Jak dlouho tu ta lidská holka přežije?“

Jedno smaragdově zelené oko pochybovačně zamrkalo.

„Já furt nemůžu uvěřit, že sem nějaký člověk vůbec přijde. Vstup hlídá Sidhoss, Had Strážce, a přes něho se jen tak někdo nedostane.“

„Ty Vinnie nevěříš?“ vyštěkla popuzeně a ukazováčkem se jemně dotkla pavoučka, který trůnil na jejím levém rameni.

„To bych si nedovolila.“ Zcela vážně myšlená omluva černou vdovu uklidnila. Malachite věděla, jak moc je citlivá na svoje pavouky. Byli to její každodenní společníci. Dostali se kamkoliv. Vešli se i do té nejmenší skulinky. Právě z toho důvodu byla Ramona dívkou, která věděla o všem, co se v městečku i v jeho okolí událo, jako první.

Věděla, že by jí měla věřit. Neznala důvěryhodnější zdroj informací. Přesto značně pochybovala o návštěvě démonického světa smrtelnou bytostí.

„A kdy ta holka dorazí?“

„Tak přesně to určit nedokážu. Ale věř mi, že až do tohohle města přijde…“ Černě potřené úzké rty se zkroutily v morbidním úsměvu. „Budeš o tom vědět jako první, na to se spolehni.“ Jedním lokem do sebe vrhla poslední zbytky nápoje a houpavým krokem se vydala ke dveřím.

U nich se zastavila, jako by si ještě na něco vzpomněla, a uculila se.

„Mimochodem, myslím, že by ses měla stavit u Raina.“ Koketně zamrkala. „Zatím se měj.“

A s těmito slovy nechala mnohoočku v místnosti samotnou.